Objezd Orlických hor a Krkonoš
Původně jsem měl v plánu pouze přibližně zopakovat cestu přez hřeben Orliček a přes Polsko, ale brácha odvážně k plánu přidal i objezd Krkonoš. Věděli jsme, že před sebou nemáme lehkou a už vůbec ne krátkou cestu, takže jsme vstávali již před čtvrtou raní (ještě bylo docela tma). Ve 4:14 už jsme pořizovali startovní fotku před barákem a vyráželi jsme po silnici směrem na Běleč nad Orlicí. Tuto cestu jezdíme většinou lesem, ale teď jsme měli naspěch. Kilometry krásně ubíhaly a vše šlo v pohodě až za Týniště, kde jsme díky mojí "dokonalé znalosti terénu" zajeli do muničního skladu. Zmátlo nás, že silnice sem vedoucí patřila v okolí k nejfrekventovanějším. Zřejmě půlka obyvatel Týniště pracuje právě zde a začínali od šesti. Nu byli jsme plni sil a tak nám ty tři kiláčky na víc zas až tak na náladě neubrali (i když mi to brácha ještě několikrát vyčetl :). To už skončila i pohodová rovinka, se kterou už jsme se toho dne vlastně neměli setkat. Přez tři kopečky jsme se přehoupli do Rychnova, kde jsme u zámku posnídali. Já jsem se to snažil uspíšit, ale brácha ještě musel fotit. Pak nás čekal stoupák do Rokytnice (v Orlických horách - ten den jsme byli ještě v jedné, ale to až dále :). Zde se v kopečkách začalo projevovat to, čeho jsem se bál - brácha toho letos moc nenajezdil, a tak v kopečkách trochu zaostával. Neřešil jsem to a v klidu jsem na něj čekal, protože jsem věděl že bych stejně nic neuspíšil. V Rokytnici byla další "jídelní" přestávka na benzínce. Zde jsme se rozhodli trochu změnit plány - nepřejíždět hřeben Orliček jak bylo původně plánem, ale celé je objet, což bylo sice na kilometry mnohem delší ale výškově mnohem přítulnější. A tak jsme se vydali po ne příliš prudkém stoupání směrem na Bartoňovice a dále jsme sjeli do Orlického Záhoří, kde jsme poprvé překročili státní hranici k našim Polským sousedům, konkrétně do Mostowic. První co jsme zde uviděli, byla uzávěrka silnice, po které jsme chtěli jet. Toho jsme se však nezalekli a vydali se po silnici nesilnici směrem na Duszniky. Rozkopaný úsek trval asi jen deset kilometrů, ale ani dál nebyl povrch vozovky zrovna kvalitní o čemž jsme se přesvědčili zejména v prudkém zatáčkovitém sjezdu, kde výmol ležel na výmolu a bylo skoro s podivem, že jsme i přes více než šedesátikilometrovou rychlost vyvázli bez nehody. To už jsme byli v pěkném lázeňském městečku Duszniky Zdrój, kde jsme opět trochu posvačili a podebatovali nad mapou. Brácha si prosazoval, že pojedeme na Kudowu po vedlejší, já jsem mu argumentoval, že když jsme tam jeli naposled, přejížděli jsme nehorázný kopec, a proto jsem navrhoval hlavní tah na Náchod. Vše se vyjasnilo, když jsme k tomuto hlavnímu tahu přijeli a zjistili hustotu provozu, která byla tak nepříjemná, že byl skoro problém překonat i ten kilometr co nás dělil od odbočky na onu vedlejší. Zde opravdu začalo vcelku prudké stoupání, které však bylo velmi brzy vystřídáno nádherným sjezdem až do Kudowy - přeci jen Duszniki jsou o nějakých 200 metrů výše, což se musí nutně projevit. Kudowou jsme projeli do malé hraniční vesničky Czermná, kde jsem z nedávné cyklonávštěvy s kamarádkou Káťou vytipovanou příjemnou hospůdku, kde jsme v klidu požili po jednom Tyskiem, či jak se to skloňuje :). Přes místní přechůdek, kde ani nikdo nebyl jsme přejeli zpátky do naší domoviny, konkrétně do Malé Čermné. Odtud jsme se malou oklikou vydali do Hronova. Cestou jsme ještě nakoupili a pojedli v jedné malé vesničce jejíž jméno si nevybavuji. Zde jsem byl nucen pozřít pěkně hnusnou citronovou zmrzlinu, kterou mi brácha koupil ačkoliv ví, že ovocné zmrzliny nemám rád !! Z Hronova jsme opět trochu změnili plány - původně jsme chtěli po druhé do Polska přejet na Pomezních boudách, jako při objezdu republiky. To nám teď však připadalo příliš vysoko, a tak jsme si na mapě v jedné vesničce vybrali malý přechod v Petrovicích u Trutnova (mapu tohoto území brácha neokopíroval !!). Tak jsme vesele dojeli až do Petrovic a málem až za ně - odbočku k přechodu jsme přejeli, neboť se jednalo o malou pěšinku. Při cestě zpět jsme jí naštěstí našli a docela nás překvapilo, když jsme po sto metrech objevili závoru a nějaký nápis jako Graniza Panstwa. Byly zde taky nějaké nápisy o tom, kdy je přechod otevřen a kdy zavřen...to jsme raději ani nečetli :). pěšinka se kupodivu po chvilce začla rozšiřovat a po chvíli už skoro připomínala silničku, na které jsme dokonce potkali Polský linkový autobus. Stále bez mapy jsme trochu se štěstím dojeli do Chelmska Slaskieho, kde jsme u mapy plánovali další trasu. Nakonec jsme vyrazili na Lubawku a odtud s trochou nejistoty směrem na Kowary. Tato cesta znamenala vyjet si skoro na zmíněné Pomezky. Horko bylo strašné, kopec jakbysmet. Bráchu už to docela slušně štvalo a já se mu nedivil. Začal něco říkat o tom, že bychom už dojeli ten kousek na Pomezky a vykašlali se na objíždění Krkonoš. To jsme mu naštěstí rozmluvil. A tak jsme nakonec dojeli do Kowary. Tady už jsme to trochu znali z objezdu republiky. Brácha naštěstí stačil trochu pozapomenout. Já jsem byl navíc také vybaven mapou (na které už jsme se zase ocitli), a tak jsem věděl, že nás čeká dobrých patnáct kilometrů víceméně roviny a pak dlouhatánské nepříjemné stoupání do Harrachova. Na zmíněné rovince nás naštěstí spasil vítr, který se nám nečekaně opřel do zad a my po rovině v pohodě uháněli čtyřicítkou (no v pohodě teda hlavně brácha, kterej se vez za mnou). Ještě jsme stihli zavzpomínat jak jsme tady před dvěma lety popíjeli pivko a dívali se na Sněžku z druhé strany. To už ale začínal být sklon čím dál nepříjemnější. Pak jsme se navíc napojili na hlavní silnici, po které jsme měli jet až do Harrachova. Bylo to hodně nepříjemné. Jeli jsme pomaličku, kolem nás svištěly těžní kamiony a do očí nám svítilo zapadající slunko, které zřejmě neoslňovalo jen nás, ale i řidiče, kteří nás předjížděli. Až jsem se divil, že se nic nestalo. Celé toto utrpení skončilo asi ve třičtvrtě na osm, kdy jsme se ocitli na vrcholu a navíc doma - byli jsme v Harrachově !! Zde na mě naprosto nečekaně přišla docela nepříjemná krize a mě se ne a ne chtít vyjet od malé benzínky, kde jsme dokupovali zásoby coly a brácha si kupoval redbull. Nakonec jsem to ze sebe shodil a vyrazili jsme po mokré silnici (muselo tady pěkně sprchnout) směrem na Rokytnici (tentokrát nad Jizerou). Z kopečka podle Jizery to šlo krásně, i když už se pomalu ale jistě docela smrákalo. V Jilemnici už byla tma jako v ranci. Kopec do Studence už jsme vyjeli jako ve snách. Musel jsem jet jako druhý, protože jsem měl naši jedinou blikačku přilepenou ke svému sedlu. Z Horek už jsme v klidu pomalu projížděli přes Borovnici, Borovničku, Mostek... Zde jsem z legrace zkusil nadhodit, že bychom to mohli vzít přes Zvičinu. Tento návrh se kupodivu neujal a tak už jsme pouze přes Dolní Brusnici sjeli do Bílé Třemešné, odkud už stačilo přejet poslední kopeček a byli jsme doma v Třebihošti!! lampy ještě svítili, takže jsme to stihli před jedenáctou :). Jediný následek, který jsem pozoroval na sobě bylo něco jako přiotrávení se kofeinem - za cestu jsme do sebe každý nalili přes 4litry různých kol. Brácha měl druhý den trošku problémy s nohama, ale také to nebylo nic vážného. A tak byl na světě nový osobní rekord můj i bráchův - 313,86km .
Datum: 7.6. 2007
Čistý čas jízdy: 14:42
Průměrná rychlost: 21,33km/h
Maximální rychlost: 60,64km/h
Celkem ujeto: 313,86km
Trasa: Hradec Králové > Běleč nad Orlicí > Třebechovice pod Orebem > Týniště nad Orlicí > Lično > Rychnov nad Kněžnou > Rokytnice v Orlických horách > Bartošovice v Orlických horách > Orlické Záhoří > Mostowice > Duszniki-Zdrój > Sloszów > Kudowa Zdrój > Czermna > Malá Čermná > Hronov > Jívka > Radvanice > Petříkovice > Okrzeszyb > Chelmsko Ślaskie > Lubawka > Kowary > Sklarzska Poreba > Harrachov > Rokytnice nad Jizerou > Jilemnice > Horka u Staré Paky > Borovnice > Borovnička > Mostek > Bílá Třemešná > Třebihošť
Původně jsem měl v plánu pouze přibližně zopakovat cestu přez hřeben Orliček a přes Polsko, ale brácha odvážně k plánu přidal i objezd Krkonoš. Věděli jsme, že před sebou nemáme lehkou a už vůbec ne krátkou cestu, takže jsme vstávali již před čtvrtou raní (ještě bylo docela tma). Ve 4:14 už jsme pořizovali startovní fotku před barákem a vyráželi jsme po silnici směrem na Běleč nad Orlicí. Tuto cestu jezdíme většinou lesem, ale teď jsme měli naspěch. Kilometry krásně ubíhaly a vše šlo v pohodě až za Týniště, kde jsme díky mojí "dokonalé znalosti terénu" zajeli do muničního skladu. Zmátlo nás, že silnice sem vedoucí patřila v okolí k nejfrekventovanějším. Zřejmě půlka obyvatel Týniště pracuje právě zde a začínali od šesti. Nu byli jsme plni sil a tak nám ty tři kiláčky na víc zas až tak na náladě neubrali (i když mi to brácha ještě několikrát vyčetl :). To už skončila i pohodová rovinka, se kterou už jsme se toho dne vlastně neměli setkat. Přez tři kopečky jsme se přehoupli do Rychnova, kde jsme u zámku posnídali. Já jsem se to snažil uspíšit, ale brácha ještě musel fotit. Pak nás čekal stoupák do Rokytnice (v Orlických horách - ten den jsme byli ještě v jedné, ale to až dále :). Zde se v kopečkách začalo projevovat to, čeho jsem se bál - brácha toho letos moc nenajezdil, a tak v kopečkách trochu zaostával. Neřešil jsem to a v klidu jsem na něj čekal, protože jsem věděl že bych stejně nic neuspíšil. V Rokytnici byla další "jídelní" přestávka na benzínce. Zde jsme se rozhodli trochu změnit plány - nepřejíždět hřeben Orliček jak bylo původně plánem, ale celé je objet, což bylo sice na kilometry mnohem delší ale výškově mnohem přítulnější. A tak jsme se vydali po ne příliš prudkém stoupání směrem na Bartoňovice a dále jsme sjeli do Orlického Záhoří, kde jsme poprvé překročili státní hranici k našim Polským sousedům, konkrétně do Mostowic. První co jsme zde uviděli, byla uzávěrka silnice, po které jsme chtěli jet. Toho jsme se však nezalekli a vydali se po silnici nesilnici směrem na Duszniky. Rozkopaný úsek trval asi jen deset kilometrů, ale ani dál nebyl povrch vozovky zrovna kvalitní o čemž jsme se přesvědčili zejména v prudkém zatáčkovitém sjezdu, kde výmol ležel na výmolu a bylo skoro s podivem, že jsme i přes více než šedesátikilometrovou rychlost vyvázli bez nehody. To už jsme byli v pěkném lázeňském městečku Duszniky Zdrój, kde jsme opět trochu posvačili a podebatovali nad mapou. Brácha si prosazoval, že pojedeme na Kudowu po vedlejší, já jsem mu argumentoval, že když jsme tam jeli naposled, přejížděli jsme nehorázný kopec, a proto jsem navrhoval hlavní tah na Náchod. Vše se vyjasnilo, když jsme k tomuto hlavnímu tahu přijeli a zjistili hustotu provozu, která byla tak nepříjemná, že byl skoro problém překonat i ten kilometr co nás dělil od odbočky na onu vedlejší. Zde opravdu začalo vcelku prudké stoupání, které však bylo velmi brzy vystřídáno nádherným sjezdem až do Kudowy - přeci jen Duszniki jsou o nějakých 200 metrů výše, což se musí nutně projevit. Kudowou jsme projeli do malé hraniční vesničky Czermná, kde jsem z nedávné cyklonávštěvy s kamarádkou Káťou vytipovanou příjemnou hospůdku, kde jsme v klidu požili po jednom Tyskiem, či jak se to skloňuje :). Přes místní přechůdek, kde ani nikdo nebyl jsme přejeli zpátky do naší domoviny, konkrétně do Malé Čermné. Odtud jsme se malou oklikou vydali do Hronova. Cestou jsme ještě nakoupili a pojedli v jedné malé vesničce jejíž jméno si nevybavuji. Zde jsem byl nucen pozřít pěkně hnusnou citronovou zmrzlinu, kterou mi brácha koupil ačkoliv ví, že ovocné zmrzliny nemám rád !! Z Hronova jsme opět trochu změnili plány - původně jsme chtěli po druhé do Polska přejet na Pomezních boudách, jako při objezdu republiky. To nám teď však připadalo příliš vysoko, a tak jsme si na mapě v jedné vesničce vybrali malý přechod v Petrovicích u Trutnova (mapu tohoto území brácha neokopíroval !!). Tak jsme vesele dojeli až do Petrovic a málem až za ně - odbočku k přechodu jsme přejeli, neboť se jednalo o malou pěšinku. Při cestě zpět jsme jí naštěstí našli a docela nás překvapilo, když jsme po sto metrech objevili závoru a nějaký nápis jako Graniza Panstwa. Byly zde taky nějaké nápisy o tom, kdy je přechod otevřen a kdy zavřen...to jsme raději ani nečetli :). pěšinka se kupodivu po chvilce začla rozšiřovat a po chvíli už skoro připomínala silničku, na které jsme dokonce potkali Polský linkový autobus. Stále bez mapy jsme trochu se štěstím dojeli do Chelmska Slaskieho, kde jsme u mapy plánovali další trasu. Nakonec jsme vyrazili na Lubawku a odtud s trochou nejistoty směrem na Kowary. Tato cesta znamenala vyjet si skoro na zmíněné Pomezky. Horko bylo strašné, kopec jakbysmet. Bráchu už to docela slušně štvalo a já se mu nedivil. Začal něco říkat o tom, že bychom už dojeli ten kousek na Pomezky a vykašlali se na objíždění Krkonoš. To jsme mu naštěstí rozmluvil. A tak jsme nakonec dojeli do Kowary. Tady už jsme to trochu znali z objezdu republiky. Brácha naštěstí stačil trochu pozapomenout. Já jsem byl navíc také vybaven mapou (na které už jsme se zase ocitli), a tak jsem věděl, že nás čeká dobrých patnáct kilometrů víceméně roviny a pak dlouhatánské nepříjemné stoupání do Harrachova. Na zmíněné rovince nás naštěstí spasil vítr, který se nám nečekaně opřel do zad a my po rovině v pohodě uháněli čtyřicítkou (no v pohodě teda hlavně brácha, kterej se vez za mnou). Ještě jsme stihli zavzpomínat jak jsme tady před dvěma lety popíjeli pivko a dívali se na Sněžku z druhé strany. To už ale začínal být sklon čím dál nepříjemnější. Pak jsme se navíc napojili na hlavní silnici, po které jsme měli jet až do Harrachova. Bylo to hodně nepříjemné. Jeli jsme pomaličku, kolem nás svištěly těžní kamiony a do očí nám svítilo zapadající slunko, které zřejmě neoslňovalo jen nás, ale i řidiče, kteří nás předjížděli. Až jsem se divil, že se nic nestalo. Celé toto utrpení skončilo asi ve třičtvrtě na osm, kdy jsme se ocitli na vrcholu a navíc doma - byli jsme v Harrachově !! Zde na mě naprosto nečekaně přišla docela nepříjemná krize a mě se ne a ne chtít vyjet od malé benzínky, kde jsme dokupovali zásoby coly a brácha si kupoval redbull. Nakonec jsem to ze sebe shodil a vyrazili jsme po mokré silnici (muselo tady pěkně sprchnout) směrem na Rokytnici (tentokrát nad Jizerou). Z kopečka podle Jizery to šlo krásně, i když už se pomalu ale jistě docela smrákalo. V Jilemnici už byla tma jako v ranci. Kopec do Studence už jsme vyjeli jako ve snách. Musel jsem jet jako druhý, protože jsem měl naši jedinou blikačku přilepenou ke svému sedlu. Z Horek už jsme v klidu pomalu projížděli přes Borovnici, Borovničku, Mostek... Zde jsem z legrace zkusil nadhodit, že bychom to mohli vzít přes Zvičinu. Tento návrh se kupodivu neujal a tak už jsme pouze přes Dolní Brusnici sjeli do Bílé Třemešné, odkud už stačilo přejet poslední kopeček a byli jsme doma v Třebihošti!! lampy ještě svítili, takže jsme to stihli před jedenáctou :). Jediný následek, který jsem pozoroval na sobě bylo něco jako přiotrávení se kofeinem - za cestu jsme do sebe každý nalili přes 4litry různých kol. Brácha měl druhý den trošku problémy s nohama, ale také to nebylo nic vážného. A tak byl na světě nový osobní rekord můj i bráchův - 313,86km .
Datum: 7.6. 2007
Čistý čas jízdy: 14:42
Průměrná rychlost: 21,33km/h
Maximální rychlost: 60,64km/h
Celkem ujeto: 313,86km
Trasa: Hradec Králové > Běleč nad Orlicí > Třebechovice pod Orebem > Týniště nad Orlicí > Lično > Rychnov nad Kněžnou > Rokytnice v Orlických horách > Bartošovice v Orlických horách > Orlické Záhoří > Mostowice > Duszniki-Zdrój > Sloszów > Kudowa Zdrój > Czermna > Malá Čermná > Hronov > Jívka > Radvanice > Petříkovice > Okrzeszyb > Chelmsko Ślaskie > Lubawka > Kowary > Sklarzska Poreba > Harrachov > Rokytnice nad Jizerou > Jilemnice > Horka u Staré Paky > Borovnice > Borovnička > Mostek > Bílá Třemešná > Třebihošť