Okolo Taiwanu
díle pouze přidávám kopii z mojeho taiwanského blogu
Den první - jak jsem zmoknul v Kentingu
Když my v pět hodin zazvonil budík, KK (spolubydlící) ještě seděl u noťase. Když viděl jak vstávám, beru kolo a odjíždím, docela koukal :). Ještě nutná zastávka v 7-11 pro dvě čokobuchty a hurá na jih. Nejprv teda kousek na sever až skoro k Hualienu, abych se u moře napojil na pobřežní highway číslo jedenáct. Tam už se docela rozednívalo. Raní deštík ani nevadil, ale říkal jsem si, abych už byl na jihu, tam je přece vždycky hezky.
Do zad mi vál příjemný větřík a já uháněl jak o závod. Tuhle pobřežní "dálnici" jsem si pamatoval ze svojí předešlé cesty ještě na školním kole (to jsem po ní ujel prvních 50km) a ve vzpomínkách mi zbyly především dva veliké kopce. Ty jsem teď přeletěl ani nevím jak a uháněl jsem dál již rovinatou krajinou. Ani jsem se nenadál a byl jsem za obratníkem draka...teda raka :). Nu ale počasí jako by si toho vůbec nevšímalo a střídavě poprchalo a bylo mlhavo a ošklivo. Prostě ty parádní výhledy na moře, které jsem měl celou dobu po levé ruce nebyly zas tak extrémní, jak by zřejmě byly za modrého nebete.
Pak už se objevil Taitung a tam jsem se připojoval na highway číslo devět, která dále tvořila jedinou komunikaci. Doprava opravdu trošku zhoustla, až se mi to úplně nelíbilo, ale co se dalo dělat. V poledne jsem měl krásných 155km a připadal jsem si naprosto čerstvě.
Cesta pokračovala dále podle pobřeží, ale výhledy byly stále odmocněny (jakože opak toho když je něco něčím umocněno) ošklivým počasím.
A potom se silnice stočila do hor, aby je přetla a provrtala se až na západní pobřeží. Jak jsem se vzdaloval od moře a nabíral výšku, déšť houstl a houstl. Ve spojení s cákajícími kamiony, busy a dalšími otravy mocnic. Chvíli jsem se kus před vrcholem (který jsem už docela horentně vyvolával jako zjevení) posečkal pod jakýmsi altánem. Nějak jsem v tom ale rychle přestal vidět perspektivu a rozhodl se, probít si pro věčné slunce západního pobřeží. První část sjezdu byla dost nepříjemná, protože jakmile jsem to maličko pustil, strašně to cákalo. Jak jsem klesal, tak se opravdu začínalo pomaličku prosvětlovat, a pak jsem ho uviděl! Slunce! Sice ještě chvíli pršelo, ale poslední část sjezdu už byla docela vychutnávka.
Když jsem dojel dolů, rozhodl jsem se spojit se zbytkem skupinky, od kterých jsem naposledy slyšel z Kentingu. Také tam ještě byli, a tak jsem se rozhodl, že už tam za nimi dojedu. Původně jsem myslel, že to je tak 20kiláčků. Bylo to 35 a navíc začal chvílema pěkný protivítr. Pak se setmělo. A mě už to pěkně štvalo. Co mě asi zachránilo byly sušenky, které jsem koupil někde u Taitungu. Díky těm jsem dojel až do Kentingu, který mě přivítal zase pěknou sprškou! A to by to kromě léta mělo být snad nejméně deštivé místo na Taiwanu!!
Zjistil jsem, že Kenting je vlastně jedna velká rušná ulice plná, turistů, restaurací, hotelů, bordelu a tak všeho co k tomu patří. Jelikož jsem toho měl akorát dost, docela jsem uvítal, když mi ostatní nabídli jestli se chci ubytovat s nima - bydlí ve třech v pokoji pro čtyři a to za dvě stovky (cca 120Kč). Neodolal jsem.
Hned jsem si dopřál horkou spršku a pak jsme vyrazili na večeři. Ta se teda pěkně prodražila. 260 za nějaké spicy kuře s rejží. A to to bylo z těch levnějších jídel! Nu co už. Pak jsme si ještě koupili nějaký pivko na večer na pokoj. Já prozřetelně jen jedno. Bylo to tak akorát - po něm jsem padnul a spal.
km: 293,51km
čas: 11:42:17
avg: 25,08km/h
max: 56,8km/h
Den druhý - vzhůru na sever!
Budíček zazvonil zase v pět a já se pokoušel ostatní neprobudit. Úplně se to nezadařilo, ale myslím, že jim nedělalo takový problém zase usnout :).
Mě čekal ještě kousíček na jih. Konkrétně asi 10km, k nejjižnějšímu cípu Taiwanu - co by to bylo za objezd, kdybych nenavštívil nejjižnější místo :). Akorát s rozedněním jsem si udělal fotku s ukazatelem, jakože už to opravdu jižněji nejde a zamířil jsem zpět na sever.
Tu mě docela zaskočil slušný (či teda spíše neslušný protivítr). Vůbec nevím kde se tu vzal. Mám pocit, že včera foukal aspoň tady dole obráceně!
No prvních 40km zpět k rozcesníku do hor byl hodně boj, ale zvládlo se, a pak se cesta stáčela trochu méně na západ a najednou to jakž takž šlo.
Po včerejším "rozhazovacím" dni jsem se rozhodl, že dnes bych moch trochu šetřit. To se dařilo až do chvilky, kdy jsem se rozhodl, že bych měl obohatit jídelníček o nějaké to ovoce. U stánku u silnice jsem si vybral dva kousky takového broskvojabka (znalci tropického ovoce odpustí :) ) a podával jsem paní stovku, že si jako rozměním. Ona na mě tak kouká a pak naťuká na kalkulátor 217. To jsem vyval oči, ale obchod už jsem nerušil. No ze zlata to kupodivu nebylo, ale jíst se to aspoň dalo, no.
To už začínaly okolo houstnout domy a já zjistil, že jsem opravdu na západě. Jedno velké město říkali. A moc daleko k pravdě to opravdu nemělo. Provoz taky docela šílený.
Někde kousek před Kaoshungem jsem při stání na červenou (zatrolené křižovatky) uviděl tabuly mekáče, že přes poledne každý menu za 79 doláčů. Nejprve jsem si říkal, že se přeci nesnížím na takovou úroveň jako jíst v mekáči, ale ta mrška červená trvala nějak dlouho a hlad zvítězil :).
Průjezd Kaoshungem vypadal asi jako zelená-zelená-červená-zelená-... Když už jsem myslel, že musím být každou chvíli venku, zjistil jsem, že jsem se ztratil. Hledání cesty dalo chvíli času a navíc jsem se nakonec místo na silnici 17 připojil na silnici 1. Manévr k návratu sežral asi dalších 5km.
Před Tainanem se vrátil nepříjemný protivítr. Ve městě se naštěstí zase docela eliminoval. Průjezd Tainanem byl vcelku bez problémů. A pak už následovala země nikoho. Ano, opravdu tady při pobřeží nebylo skoro nic, kromě rýžových políček a semtam baráku. A hnusného sílícího protivětru! Ale takhle na večer už mě to ani tolik nebralo. Prostě jsem jel pomalu.
S počínajícím soumrakem jsem dojel do městečka Beimenu. Zde jsem zastavil u nějakého jakože obchůdku-hospůdky já nevím čeho, kde se o mě hned začali zajímat místní. Anglicky neuměl nikdo, ale popovídali jsme si. Když jsem říkal, že cestuju kolem Taiwanu, tak přinesli hnedka mapu a už jsem jim to tam prstem maloval kudyže kam a jak. Chtěli mi tu mapu i dát, ale já si vystačil se svoji.
Když jsem tak nějak naznačil, že jídlo, tak mě poslali dál. Bylo to teda skoro naproti :). Jeden z oněch chlapů mi ještě přinesl doporučení, že jsem jako ten co objíždí Taiwan :).
No hlad jsem měl veliký, takže jsem si hned začal říkat cože bych si dal. No nakonec z toho vyšel fakt plnej talíř rejže se seafoodem (to jsem si teda zrovna nevybral :) ) a k tomu plnej druhej talíř vepřovýho a zapíjel jsem to velkým dobrým Taiwan beerem. Měl jsem skoro problém to do sebe dostat, a to je u mě co říct. Za dvě stě dobrá investice :).
Když jsem potom vyjel, nějak se do mě pustila zima (i když to určitě byla jen ona přezdívaná piva zimní:) ) a vůbec už jsem byl nějak línej. Tak jsem zahnul co to šlo a octl se u jakéhosi budhistického chrámu. Vedle byl pěkný altánek. Krásně by se v něm spalo, ale bohužel uprostřed svítilo světlo. Tak jsem se svalil kousek vedle s tím, že když bude pršet, mám se kam přesunout. Kvůli stále silnému větru jsem se nebál ani komárů. Ti však přišli. Ale dalo se to nějako přežít.
km: 213,88km
čas: 11:06:21
avg: 19,27km/h
max: 42,03km/h
Den třetí - zatrolenej protivítr!
Budíček zazvonil dnes už po čtvrté (jakože ve čtyři hodiny, ne že zvonil čtyřikrát) a já se probouzel s nadějí, že vítr ustal. Opak byl pravdou. Vyrazil jsem tedy ještě za tmy na šnečí cestu. Když jsem fakt makal, tak to po rovině (kopce se tady na západě nějak nevedou) jelo slabých 15. Ve městech to bylo trošku lepších, ale těch teď bylo jako naschvál jak šafránu.
Ke snídani jsem měl, jako ostatně vlastně každý den, postupně dvě čokoládový buchty - stávám se na nich závislej :).
Šnečí tempo jsem doháněl snad jen usilovností s jakou jsem nepřestával, a to ačkoliv bych to kolo nejraději zahodil.
Před polednem (kdy už jsem kupodivu měl 110km šnečím tempem) jsem zastavil v jednom větším městě na oběd ve zřejmě typické taiwanské jídelně. Jídlo jsem si mohl nabrat sám do plasové misky a prodavačka jen okem ohodnotila, za kolik že to je :). Maso jsem měl, rejži jsem měl, pár druhů zeleniny. Prostě optimální obědová volba a 60 byla dobrá cena.
Pak už vzhůru šneci zase na sever. Během odpoledne jsem chvílema propadal skoro depresím. Rovinka, pěknej asfalt, makám co to jde, jedu dvanáct. Ano protivítr zase ještě zesílil. Absolutní beznaděj. Až najednou někdy v pět se to najednou trošku rozjelo. O půl sedmé jsem byl už skoro za tmy v Houlongu a na tachometru neuvěřitelných 200km. Zapadl jsem do první jídelny. Výživná nudlová polívka (fakt to vydá za normální jídlo) zalitá velkým pivkem a hned bylo spokojeněji.
Byl jsem rozhodnut dojet za město a tam zakempit. Problém nastal, když jsem zjistil, že město nekončí, ale navazuje další a další. A když jsem po 17km zjistil, že už jsem na kraji něcojakokrajského města Hsinchu, rezignoval jsem, zahnul kousek od hlavní silnici na malé parkovišťátko. Z jedné strany 15 metrů a na dohled do hlavní ulice na druhé straně trať s obdesetiminutovým provozem. Ignorace. Celta, spacák, spát.
km: 217,81km
čas: 12:55:49
avg: 16,85km/h
max: 41km/h
Den čtvrtý - severní pobřeží
V noci přišli i komáři a to tak, že pěkně hnusně. Navíc jsem si nějak přeležel jednu ruku a propotil spacák. Každopádně ve 4 vstávat makat. Protivítr samozřejmě úplně neustal, ale bylo to rozhodně lepší než včera. Chvíli jsem trošku pobloudil v okolí Hsinchu, ale žádné velké kilometrové deficity. A pak už road number 15 (silnice číslo 15) a už se to uhánělo. Kupodivu to jelo fakt pěkně. Ne tak jako první den, ale prostě jsem se hýbal.
Docela brzo jsem byl ve městě Bali které leží na západě taipeiského zálivu či jak se to jmenuje a je tu i taipeiský přístav. Hlavně je tu hodně lidí a ještě hlavnějc hodně aut. Pak přes most, podívat se kilometr od Taipeie a hurá do Danshuei. Hnusné smradlavé město. Přeplněné nekončící silnice. Fakt humus. Ale s nekonečným koncem města trošku polevil i provoz (dokonce snad až pouze na úroveň dost nepříjemný). Asi po 30km jsem se dostal pro změnu k nejsevernějšímu bodu Taiwanu. Jde o jakýsi maják Fuguijiao. Podle mapy i podle oka mi teda příjde že vedlejší poloostrůvek je ještě trochu severněji, ale s geografy se hádat nemá asi cenu.
U tohohle majáku jsem strávil asi půl hodiny. To bylo kolem poledního a slunce pražilo o sto sedm. Nato že Keelung je nejdeštivější místo Taiwanu vskutku překvapivé. S polednem se dostavil také hlad. Ten jsem zahnal místní rybičkou v místní hospůdce.
Silnice stále kopírovala pobřeží a bylo to fakt moc pěkné. Jen kdyby nebyl ten provoz.
Jelikož jsem si uvědomoval, že co ujedu dnes, nemusím ujet zítra, a že zítra mě i tak každopádně čekají krásné kopečky, snažil jsem se jet co to šlo. V Touchengu jsem už zase za soumraku zamířil do místní jídelničky na večeři. Moc dobrý nudle a za pade. Naproti v 7-11 jsem si ještě koupil pivko a vodu na ráno. Při popíjení pivka jsem rozmýšlel co dál, kam hlavu složit. Jednak jsem se trošku obával, že v noci sprchne a jednak mě za tu chvilku štíplo asi deset komárů. Řešení mě nenapadlo, a tak jsem vyrazil dál.
Asi po deseti pomalých kilometrů plných rozhlížení, jsem uviděl takovou nějakou malou asijídelničku, kde byli dva stoli a chlaďák s pitím. Někdo se tam zrovna cpal. Dostal jsem z toho hlad. Když jsem zastavil a začal se rozhlížet, chlapík od stolu vstal a vyšel za mnou, co že bych si jako přál. Angličtina víceméně žádná, tak jsem jako naznačoval jestli jako jídlo. Tak naznačoval, že jasně a ať jdu dál. Podělil se se mnou ze svého (rýže, zelenina, seafood, rybička, ...) a já se s ním zase podělil o to, že jedu na kole kolem Taiwanu, a že jedu do Hualienu. On potom vzal telefon a volal nějaké svojí známé co uměla anglicky. Přes tu mi tlumočil, že co od nich potřebuju, a jestli u nich chci přespat. Už předtím mi došlo, že to asi nebude normální jídelna ale spíš normální příbytek, ale vsomrovávat se i na spaní mi přišlo blbý, a tak jsem slušně odmítl. Pak jsem se pokusil zaplatit za jídlo. To také nevyšlo. Nu, tak aspoň mohu říci, jak jsou místní pohostinní :).
Když jsem vyrazil, měl jsem už jasno, že daleko nedojedu. A taky že ne. Po chvilce jsem napravo uviděl schátralou, zřejmě opuštěnou chatrč s otevřenými dveřmi. Uvnitř byl sice docela bordel (ale ne nakakáno a načůrano jak by to určitě vypadalo u nás), ale tak nějak jsem si prostě řekl, že už to je jedno. Lehnul jsem a spal jsem.
km: 239,46km
čas: 11:48:59
avg: 20,26km/h
max: 50,1km/h
Den pátý - home sweet home
Kupodivu se v noci ani neohlásili komáři, kterých jsem se docela bál. Budíček tentokrát zvonil už před čtvrtou.
Docela s hrůzou jsem zjistil, že venku to je samý kamion. No co se dalo dělat, vyrazil jsem. Čekalo mě ještě asi dvacet km po rovině. Pak se spojovali všechny tři souběžné silnice do jedné uzoučké vedoucí do hor. Než jsem na kraji civilizace (kousek od místa spoje silnic) posnídal, už bylo docela i vidět. A tak jsem se do toho vrhnul.
Provoz opravdu docela šílený. Hlavně kamiony. Na uzoučké zatáčkovité silnici do pěkně hnusnýho kopce zdaleka nikdo nedodržoval předepsanou patnáctkou, která působila tak trochu jako výsměch.
Přežil jsem a sjel do vesničky, kde jsem to cestou z Taipeie minule zabalil. Dneska jsem zde však jen dal druhou část snídaně a vydal se do dalších hnusných kopců. Byla to docela zabijárna. Už jsem zapomněl co to je pořádný kopec. Navíc můj řetěz začal při větším záběru dělat pěkně nepěkné věci. Až jsem se docela vážně bál, že to nevydrží a přetrhne se.
Na závěr přišla ještě serie nepříjemných docela úzkých tunelů. A už vidím odbočku na Taroko - odtud už to je rovina a po široké silnici. Mělo to být za odměnu, ale je to spíše za trest - protivítr, bolí mě kotník, slunce pere.
Přemůžu všechny neduhy a před jednou hodinou jsem DOMA!
km: 136,87km
čas: 7:26:00
avg: 18,42km/h
max: 50km/h
Shrnutí
No zážitek to byl každopádně pořádný, ale podruhé bych do toho asi už nešlo, jednou a dost. Ani nevím, jestli efekt tohoto výletu na mé zdraví byl spíš pozitivní (kondička,...) nebo a to spíše hlavně negativní (hnusný splodiny téměř neustále přímo do nosu).
Každopádně jsem hodně rád, že to mám za sebou a už plánuju další výlety po Taiwanu!
km: 1101,53km
čas: 54:59:26
avg: 20,03km/h
max: 56,8km/h
díle pouze přidávám kopii z mojeho taiwanského blogu
Den první - jak jsem zmoknul v Kentingu
Když my v pět hodin zazvonil budík, KK (spolubydlící) ještě seděl u noťase. Když viděl jak vstávám, beru kolo a odjíždím, docela koukal :). Ještě nutná zastávka v 7-11 pro dvě čokobuchty a hurá na jih. Nejprv teda kousek na sever až skoro k Hualienu, abych se u moře napojil na pobřežní highway číslo jedenáct. Tam už se docela rozednívalo. Raní deštík ani nevadil, ale říkal jsem si, abych už byl na jihu, tam je přece vždycky hezky.
Do zad mi vál příjemný větřík a já uháněl jak o závod. Tuhle pobřežní "dálnici" jsem si pamatoval ze svojí předešlé cesty ještě na školním kole (to jsem po ní ujel prvních 50km) a ve vzpomínkách mi zbyly především dva veliké kopce. Ty jsem teď přeletěl ani nevím jak a uháněl jsem dál již rovinatou krajinou. Ani jsem se nenadál a byl jsem za obratníkem draka...teda raka :). Nu ale počasí jako by si toho vůbec nevšímalo a střídavě poprchalo a bylo mlhavo a ošklivo. Prostě ty parádní výhledy na moře, které jsem měl celou dobu po levé ruce nebyly zas tak extrémní, jak by zřejmě byly za modrého nebete.
Pak už se objevil Taitung a tam jsem se připojoval na highway číslo devět, která dále tvořila jedinou komunikaci. Doprava opravdu trošku zhoustla, až se mi to úplně nelíbilo, ale co se dalo dělat. V poledne jsem měl krásných 155km a připadal jsem si naprosto čerstvě.
Cesta pokračovala dále podle pobřeží, ale výhledy byly stále odmocněny (jakože opak toho když je něco něčím umocněno) ošklivým počasím.
A potom se silnice stočila do hor, aby je přetla a provrtala se až na západní pobřeží. Jak jsem se vzdaloval od moře a nabíral výšku, déšť houstl a houstl. Ve spojení s cákajícími kamiony, busy a dalšími otravy mocnic. Chvíli jsem se kus před vrcholem (který jsem už docela horentně vyvolával jako zjevení) posečkal pod jakýmsi altánem. Nějak jsem v tom ale rychle přestal vidět perspektivu a rozhodl se, probít si pro věčné slunce západního pobřeží. První část sjezdu byla dost nepříjemná, protože jakmile jsem to maličko pustil, strašně to cákalo. Jak jsem klesal, tak se opravdu začínalo pomaličku prosvětlovat, a pak jsem ho uviděl! Slunce! Sice ještě chvíli pršelo, ale poslední část sjezdu už byla docela vychutnávka.
Když jsem dojel dolů, rozhodl jsem se spojit se zbytkem skupinky, od kterých jsem naposledy slyšel z Kentingu. Také tam ještě byli, a tak jsem se rozhodl, že už tam za nimi dojedu. Původně jsem myslel, že to je tak 20kiláčků. Bylo to 35 a navíc začal chvílema pěkný protivítr. Pak se setmělo. A mě už to pěkně štvalo. Co mě asi zachránilo byly sušenky, které jsem koupil někde u Taitungu. Díky těm jsem dojel až do Kentingu, který mě přivítal zase pěknou sprškou! A to by to kromě léta mělo být snad nejméně deštivé místo na Taiwanu!!
Zjistil jsem, že Kenting je vlastně jedna velká rušná ulice plná, turistů, restaurací, hotelů, bordelu a tak všeho co k tomu patří. Jelikož jsem toho měl akorát dost, docela jsem uvítal, když mi ostatní nabídli jestli se chci ubytovat s nima - bydlí ve třech v pokoji pro čtyři a to za dvě stovky (cca 120Kč). Neodolal jsem.
Hned jsem si dopřál horkou spršku a pak jsme vyrazili na večeři. Ta se teda pěkně prodražila. 260 za nějaké spicy kuře s rejží. A to to bylo z těch levnějších jídel! Nu co už. Pak jsme si ještě koupili nějaký pivko na večer na pokoj. Já prozřetelně jen jedno. Bylo to tak akorát - po něm jsem padnul a spal.
km: 293,51km
čas: 11:42:17
avg: 25,08km/h
max: 56,8km/h
Den druhý - vzhůru na sever!
Budíček zazvonil zase v pět a já se pokoušel ostatní neprobudit. Úplně se to nezadařilo, ale myslím, že jim nedělalo takový problém zase usnout :).
Mě čekal ještě kousíček na jih. Konkrétně asi 10km, k nejjižnějšímu cípu Taiwanu - co by to bylo za objezd, kdybych nenavštívil nejjižnější místo :). Akorát s rozedněním jsem si udělal fotku s ukazatelem, jakože už to opravdu jižněji nejde a zamířil jsem zpět na sever.
Tu mě docela zaskočil slušný (či teda spíše neslušný protivítr). Vůbec nevím kde se tu vzal. Mám pocit, že včera foukal aspoň tady dole obráceně!
No prvních 40km zpět k rozcesníku do hor byl hodně boj, ale zvládlo se, a pak se cesta stáčela trochu méně na západ a najednou to jakž takž šlo.
Po včerejším "rozhazovacím" dni jsem se rozhodl, že dnes bych moch trochu šetřit. To se dařilo až do chvilky, kdy jsem se rozhodl, že bych měl obohatit jídelníček o nějaké to ovoce. U stánku u silnice jsem si vybral dva kousky takového broskvojabka (znalci tropického ovoce odpustí :) ) a podával jsem paní stovku, že si jako rozměním. Ona na mě tak kouká a pak naťuká na kalkulátor 217. To jsem vyval oči, ale obchod už jsem nerušil. No ze zlata to kupodivu nebylo, ale jíst se to aspoň dalo, no.
To už začínaly okolo houstnout domy a já zjistil, že jsem opravdu na západě. Jedno velké město říkali. A moc daleko k pravdě to opravdu nemělo. Provoz taky docela šílený.
Někde kousek před Kaoshungem jsem při stání na červenou (zatrolené křižovatky) uviděl tabuly mekáče, že přes poledne každý menu za 79 doláčů. Nejprve jsem si říkal, že se přeci nesnížím na takovou úroveň jako jíst v mekáči, ale ta mrška červená trvala nějak dlouho a hlad zvítězil :).
Průjezd Kaoshungem vypadal asi jako zelená-zelená-červená-zelená-... Když už jsem myslel, že musím být každou chvíli venku, zjistil jsem, že jsem se ztratil. Hledání cesty dalo chvíli času a navíc jsem se nakonec místo na silnici 17 připojil na silnici 1. Manévr k návratu sežral asi dalších 5km.
Před Tainanem se vrátil nepříjemný protivítr. Ve městě se naštěstí zase docela eliminoval. Průjezd Tainanem byl vcelku bez problémů. A pak už následovala země nikoho. Ano, opravdu tady při pobřeží nebylo skoro nic, kromě rýžových políček a semtam baráku. A hnusného sílícího protivětru! Ale takhle na večer už mě to ani tolik nebralo. Prostě jsem jel pomalu.
S počínajícím soumrakem jsem dojel do městečka Beimenu. Zde jsem zastavil u nějakého jakože obchůdku-hospůdky já nevím čeho, kde se o mě hned začali zajímat místní. Anglicky neuměl nikdo, ale popovídali jsme si. Když jsem říkal, že cestuju kolem Taiwanu, tak přinesli hnedka mapu a už jsem jim to tam prstem maloval kudyže kam a jak. Chtěli mi tu mapu i dát, ale já si vystačil se svoji.
Když jsem tak nějak naznačil, že jídlo, tak mě poslali dál. Bylo to teda skoro naproti :). Jeden z oněch chlapů mi ještě přinesl doporučení, že jsem jako ten co objíždí Taiwan :).
No hlad jsem měl veliký, takže jsem si hned začal říkat cože bych si dal. No nakonec z toho vyšel fakt plnej talíř rejže se seafoodem (to jsem si teda zrovna nevybral :) ) a k tomu plnej druhej talíř vepřovýho a zapíjel jsem to velkým dobrým Taiwan beerem. Měl jsem skoro problém to do sebe dostat, a to je u mě co říct. Za dvě stě dobrá investice :).
Když jsem potom vyjel, nějak se do mě pustila zima (i když to určitě byla jen ona přezdívaná piva zimní:) ) a vůbec už jsem byl nějak línej. Tak jsem zahnul co to šlo a octl se u jakéhosi budhistického chrámu. Vedle byl pěkný altánek. Krásně by se v něm spalo, ale bohužel uprostřed svítilo světlo. Tak jsem se svalil kousek vedle s tím, že když bude pršet, mám se kam přesunout. Kvůli stále silnému větru jsem se nebál ani komárů. Ti však přišli. Ale dalo se to nějako přežít.
km: 213,88km
čas: 11:06:21
avg: 19,27km/h
max: 42,03km/h
Den třetí - zatrolenej protivítr!
Budíček zazvonil dnes už po čtvrté (jakože ve čtyři hodiny, ne že zvonil čtyřikrát) a já se probouzel s nadějí, že vítr ustal. Opak byl pravdou. Vyrazil jsem tedy ještě za tmy na šnečí cestu. Když jsem fakt makal, tak to po rovině (kopce se tady na západě nějak nevedou) jelo slabých 15. Ve městech to bylo trošku lepších, ale těch teď bylo jako naschvál jak šafránu.
Ke snídani jsem měl, jako ostatně vlastně každý den, postupně dvě čokoládový buchty - stávám se na nich závislej :).
Šnečí tempo jsem doháněl snad jen usilovností s jakou jsem nepřestával, a to ačkoliv bych to kolo nejraději zahodil.
Před polednem (kdy už jsem kupodivu měl 110km šnečím tempem) jsem zastavil v jednom větším městě na oběd ve zřejmě typické taiwanské jídelně. Jídlo jsem si mohl nabrat sám do plasové misky a prodavačka jen okem ohodnotila, za kolik že to je :). Maso jsem měl, rejži jsem měl, pár druhů zeleniny. Prostě optimální obědová volba a 60 byla dobrá cena.
Pak už vzhůru šneci zase na sever. Během odpoledne jsem chvílema propadal skoro depresím. Rovinka, pěknej asfalt, makám co to jde, jedu dvanáct. Ano protivítr zase ještě zesílil. Absolutní beznaděj. Až najednou někdy v pět se to najednou trošku rozjelo. O půl sedmé jsem byl už skoro za tmy v Houlongu a na tachometru neuvěřitelných 200km. Zapadl jsem do první jídelny. Výživná nudlová polívka (fakt to vydá za normální jídlo) zalitá velkým pivkem a hned bylo spokojeněji.
Byl jsem rozhodnut dojet za město a tam zakempit. Problém nastal, když jsem zjistil, že město nekončí, ale navazuje další a další. A když jsem po 17km zjistil, že už jsem na kraji něcojakokrajského města Hsinchu, rezignoval jsem, zahnul kousek od hlavní silnici na malé parkovišťátko. Z jedné strany 15 metrů a na dohled do hlavní ulice na druhé straně trať s obdesetiminutovým provozem. Ignorace. Celta, spacák, spát.
km: 217,81km
čas: 12:55:49
avg: 16,85km/h
max: 41km/h
Den čtvrtý - severní pobřeží
V noci přišli i komáři a to tak, že pěkně hnusně. Navíc jsem si nějak přeležel jednu ruku a propotil spacák. Každopádně ve 4 vstávat makat. Protivítr samozřejmě úplně neustal, ale bylo to rozhodně lepší než včera. Chvíli jsem trošku pobloudil v okolí Hsinchu, ale žádné velké kilometrové deficity. A pak už road number 15 (silnice číslo 15) a už se to uhánělo. Kupodivu to jelo fakt pěkně. Ne tak jako první den, ale prostě jsem se hýbal.
Docela brzo jsem byl ve městě Bali které leží na západě taipeiského zálivu či jak se to jmenuje a je tu i taipeiský přístav. Hlavně je tu hodně lidí a ještě hlavnějc hodně aut. Pak přes most, podívat se kilometr od Taipeie a hurá do Danshuei. Hnusné smradlavé město. Přeplněné nekončící silnice. Fakt humus. Ale s nekonečným koncem města trošku polevil i provoz (dokonce snad až pouze na úroveň dost nepříjemný). Asi po 30km jsem se dostal pro změnu k nejsevernějšímu bodu Taiwanu. Jde o jakýsi maják Fuguijiao. Podle mapy i podle oka mi teda příjde že vedlejší poloostrůvek je ještě trochu severněji, ale s geografy se hádat nemá asi cenu.
U tohohle majáku jsem strávil asi půl hodiny. To bylo kolem poledního a slunce pražilo o sto sedm. Nato že Keelung je nejdeštivější místo Taiwanu vskutku překvapivé. S polednem se dostavil také hlad. Ten jsem zahnal místní rybičkou v místní hospůdce.
Silnice stále kopírovala pobřeží a bylo to fakt moc pěkné. Jen kdyby nebyl ten provoz.
Jelikož jsem si uvědomoval, že co ujedu dnes, nemusím ujet zítra, a že zítra mě i tak každopádně čekají krásné kopečky, snažil jsem se jet co to šlo. V Touchengu jsem už zase za soumraku zamířil do místní jídelničky na večeři. Moc dobrý nudle a za pade. Naproti v 7-11 jsem si ještě koupil pivko a vodu na ráno. Při popíjení pivka jsem rozmýšlel co dál, kam hlavu složit. Jednak jsem se trošku obával, že v noci sprchne a jednak mě za tu chvilku štíplo asi deset komárů. Řešení mě nenapadlo, a tak jsem vyrazil dál.
Asi po deseti pomalých kilometrů plných rozhlížení, jsem uviděl takovou nějakou malou asijídelničku, kde byli dva stoli a chlaďák s pitím. Někdo se tam zrovna cpal. Dostal jsem z toho hlad. Když jsem zastavil a začal se rozhlížet, chlapík od stolu vstal a vyšel za mnou, co že bych si jako přál. Angličtina víceméně žádná, tak jsem jako naznačoval jestli jako jídlo. Tak naznačoval, že jasně a ať jdu dál. Podělil se se mnou ze svého (rýže, zelenina, seafood, rybička, ...) a já se s ním zase podělil o to, že jedu na kole kolem Taiwanu, a že jedu do Hualienu. On potom vzal telefon a volal nějaké svojí známé co uměla anglicky. Přes tu mi tlumočil, že co od nich potřebuju, a jestli u nich chci přespat. Už předtím mi došlo, že to asi nebude normální jídelna ale spíš normální příbytek, ale vsomrovávat se i na spaní mi přišlo blbý, a tak jsem slušně odmítl. Pak jsem se pokusil zaplatit za jídlo. To také nevyšlo. Nu, tak aspoň mohu říci, jak jsou místní pohostinní :).
Když jsem vyrazil, měl jsem už jasno, že daleko nedojedu. A taky že ne. Po chvilce jsem napravo uviděl schátralou, zřejmě opuštěnou chatrč s otevřenými dveřmi. Uvnitř byl sice docela bordel (ale ne nakakáno a načůrano jak by to určitě vypadalo u nás), ale tak nějak jsem si prostě řekl, že už to je jedno. Lehnul jsem a spal jsem.
km: 239,46km
čas: 11:48:59
avg: 20,26km/h
max: 50,1km/h
Den pátý - home sweet home
Kupodivu se v noci ani neohlásili komáři, kterých jsem se docela bál. Budíček tentokrát zvonil už před čtvrtou.
Docela s hrůzou jsem zjistil, že venku to je samý kamion. No co se dalo dělat, vyrazil jsem. Čekalo mě ještě asi dvacet km po rovině. Pak se spojovali všechny tři souběžné silnice do jedné uzoučké vedoucí do hor. Než jsem na kraji civilizace (kousek od místa spoje silnic) posnídal, už bylo docela i vidět. A tak jsem se do toho vrhnul.
Provoz opravdu docela šílený. Hlavně kamiony. Na uzoučké zatáčkovité silnici do pěkně hnusnýho kopce zdaleka nikdo nedodržoval předepsanou patnáctkou, která působila tak trochu jako výsměch.
Přežil jsem a sjel do vesničky, kde jsem to cestou z Taipeie minule zabalil. Dneska jsem zde však jen dal druhou část snídaně a vydal se do dalších hnusných kopců. Byla to docela zabijárna. Už jsem zapomněl co to je pořádný kopec. Navíc můj řetěz začal při větším záběru dělat pěkně nepěkné věci. Až jsem se docela vážně bál, že to nevydrží a přetrhne se.
Na závěr přišla ještě serie nepříjemných docela úzkých tunelů. A už vidím odbočku na Taroko - odtud už to je rovina a po široké silnici. Mělo to být za odměnu, ale je to spíše za trest - protivítr, bolí mě kotník, slunce pere.
Přemůžu všechny neduhy a před jednou hodinou jsem DOMA!
km: 136,87km
čas: 7:26:00
avg: 18,42km/h
max: 50km/h
Shrnutí
No zážitek to byl každopádně pořádný, ale podruhé bych do toho asi už nešlo, jednou a dost. Ani nevím, jestli efekt tohoto výletu na mé zdraví byl spíš pozitivní (kondička,...) nebo a to spíše hlavně negativní (hnusný splodiny téměř neustále přímo do nosu).
Každopádně jsem hodně rád, že to mám za sebou a už plánuju další výlety po Taiwanu!
km: 1101,53km
čas: 54:59:26
avg: 20,03km/h
max: 56,8km/h