Slovensko za jeden den
Už dlouho mě lákalo dát si Slovensko za jeden den a kdy by mohla být lepší příležitost než na úvod cesty k Černému moři. Nebylo to sice přímo z Hradce, což bylo zapříčiněno třídní akcí na Pastvinách, jejíž termín vyšel právě na den před touto cestou, a tudíž bylo o místu startu rozhodnuto. Věděl jsem, že to je docela daleko a cesta nemálo kopcovitá, a proto jsem se rozhodl vyjet co nejdříve. Skoro tak brzy jak to jen šlo. Takže to vypadalo asi tak, že jsem do půl jedné (v noci) holdoval zábavě s bývalými spolužáky (jen s alkoholem jsem se trochu krotil :), pak jsem prostě vstal, rozloučil se se všemi a provázen slovy jako "blázen" a podobně jsem vyrazil. Avšak chyba lávky. Nevím jestli to bylo zapříčiněno tím, že jsem si přeci jen trochu vínka dopřál a i nějakej panáček padnul, zkrátka místo abych vyrazil pohodovou přímou cestou na Mladkov, vyrazil jsem opačným směrem na Klášterec. To bylo ještě v pohodě až na dost nepříjemnou mlhu, na kterou byla i moje čelovka krátká. Pak jsem však zabočil na České Petrovice a to už bylo do kopečka. A to tak, že pořádně. Zde jsem zjistil, že už jsem na cestě asi 3/4 hodiny a mám za sebou nějakých osm kilometrů. No bleskový start to uplně nebyl. Následující sjezd do Mladkova také nepatřil k nejpříjemnějším. Prudké serpentýny, cesta, po které jsem jel poprvé a stále trochu mlha. Silnici jsem sledoval jen podle blískajících odrazek na patnících podle silnice. Dokud jsem viděl dvě bylo dobře, když jen jednu bylo zle a blížila se zatáčka. Skoro jsem začínal litovat svého rozhodnutí vyrážet do neznámého terénu v tuto noční hodinu. Náladu mi trošku spravila víceméně pohodová cesta po relativní rovince a široké silnici do Lichkova a Králík. Tady to ještě žilo. Mohlo být kolem druhé hodiny a místní hospody se zdály být v nejlepším. Následoval další sjezd do Červené Vody a Štítů. Nebyl už tak strašný ale žádná pohádka to taky nebyla. Pak přes kopec do Svébohova (zase nepříjemný sjezd se zatáčkami) a pak už Zábřeh. Odtud jsem vyrazil po silnici první třídy směrem na Mohelnici. V neděli po třetí hodině jsem tady za celou cestu potkal asi jen 10 aut. Mezi tím už docela slušně svítalo. Nejraději bych po této silnici pokračoval dál, ale za Mohelnicí se z ní stávala silnice pro motorová vozidla a já nechtěl riskovat problémy. Tak jsem zabočil na Loštice a vydal se podle hlavní. Zde mě překvapilo pár kopečků, které bych na Hané nečekal. Ale zas takové kopce to nebyly :). Jak světla přibývalo, začla mě obletovat krize, a to tak, že jsem myslel, že na kole usnu. Litr koly naštěstí pomohl. Původně jsem plánoval jet skrz Olomouc, ale když jsem si vzpomněl, jak jsem tam několikráte bloudil, rozhodl jsem se ho úplně objet. To nebylo úplně nejšťastnější rozhodnutí. Znamenalo to minimálně nějakýh 15km navíc a to ještě po dost strašných cestách. Ale povedlo se a já už si to štrádoval po vedlejších silničkách víceméně směrem na Přerov, který jsem chtěl jsem měl v plánu minout a nejbližší cestou pokračovat na východ. To se také nepodařilo a já se ocitl v centru Přerova. Trochu jsem se tam zamotal ale pak už jsem s jistotou zamířil proti proudu říčky Bystřičky. Zde se na mě chystala další krize, kterou mi však pomohl překonat sice slabý ale přeci vítr v zádech. V Bystřici pod Hostýnem začínal stoupáček. A pořád nahoru. Až na Tesák. Ten jsem minul a dal se vesele do sjezdu. To jsem ještě nečekal, že tento bude brzy vystřídán dalším krásným kopečkem. Po vystoupání na Troják jsem toho měl dost a musel jsem si dát vrcholový Radegast. Přišel akorát včas. Následující sjezd až do Vsetína jsem si řádně vychutnal. Odtud to bylo zas do kopečka nejen podle železniční trati ale také proti proudu Vsetínské Bečvy. Navíc se přidal trochu protivítr. Cesta do Horní Lideče utíkala pomalu. Nejel jsem pomalu, ale čas se vlekl. Čekal jsem že odtud už to bude jenom kraťoučký výjezd ke státní hranici, ale chyba lávky - čekal mě ještě docela slušný stoupáček. A pak konečně hranice. Ještě dokud jsem chytal signál českého operátora jsem dal o sobě vědět, jako že kupodivu ještě žiju. Posilnil se nějakou tou sladkostí a pak už jen "Dobry deň, Slovenská pasová kontrola ... páčí sa ... dovi" a som na Slovensku. Ještě že to bylo z kopečka. Až do Púchova. Tady jsem se připojoval k Váhu a vyrážel bohužel proti jeho proudu podle vodní nádrže Nosice. Nejprve mě vítr v zádech hnal skoro třicetikilometrovou rychlostí, ale poté co se řeka či spíš nádrž stočila téměř o 180 stupňů, čekal mě stejně silný protivítr a já měl problém udržet dvacítku. Ale zvládnul jsem to a byl jsem v Považské Bystricy. Tady jsem se loučil s Váhem a vydával jsem se proti proudu nějaké říčky směrem na Rájec. Věděl jsem, že kousek za ním se nachází Fačkovské sedlo, které je proklatě vysoko. Pořád jsem čekal, že to bude řádně do kopce a ono pořád nic. Ne že by to bylo po rovině, ale takhle se metry nabrat nedají. Když jsem si na jedné tabuli po více jak deseti kilometrech přečetl, že jsem ve výšce 370m.n m., říkal jsem si, že to snad není možné. Za vesnicí začínal prudký kopec. Jel jsem do něj skoro dvacet. A pak další a další. Nacházel jsem v sobě nečekanou energii. Byl nehorázný pařák. Bylo kolem druhé odpolední a slunce svítilo o sto šest. Když už jsem si říkal jak nejsem vysoko, zjistil jsem strašnou věc - přede mnou se otevřel do dáli prudký sjezd - takže zase ztratím všechny pracně vybojované výškové metry. V hlavě mi pumpovalo. Teď jsem konečně začal pociťovat ten pařák. Na cestu dolů jsem si musel sundat helmu, protože jsem měl pocit, že by mi jinak praskla hlava. A pořád dolů a dolů. K mému překvapení jsem sjel až do Rájce, o kterém jsem zjistil, že leží ve výšce nějakých 350metrů. Odtud jsem se vydal proti proudu říčky (asi Rajčianky?) směrem k sedlu. Kopec byl stále dost mírný, ale proti vítr hodně nepříjemný a kolem silný provoz. Makal jsem co to šlo a předjížděl další a další cyklisty (a to jsem jel sotva dvacítkou). Protivítr ve mě vzbuzoval domnění, že už jsem musel vystoupat strašně vysoko, a že už bych snad mohl být v sedle. Proto mě překvapilo, když se proti mě najednou objevil aspoň 10% skloněný stoupák. Tam za tou zatáčkou už to bude, přesvědčoval jsem se. Nebylo. Ani za to další ani další. Kopec se táhl dobré tři kilomotry, přičemž sklon se příliš nezmírňoval. Byl jsem u konce sil, ale i přesto, když se za x-tou zatáčkou opravdu objevilo sedlo, vyrazil jsem snad dvacetikilometrovou rychlostí vpřed. Nahoře jsem si objel vítežné kolečko po parkovišti a pak málem spadl z kola a s problémy se doplazil do hospůdky Salaš, kde jsem si vychutnal jeden lahvový Topvar. Seděl jsem tam přes půl hodiny a užíval si ten pocit, že teď už mě čeká jenom sjezd. Ten byl parádní až na nečekané díry a na stále nepříjemný provoz. Do Prievidze jsem přijížděl jako vítěz. Dokonce jsem to vzal ještě okolo po cyklostezce, kterou jsme loni objevili. Věděl jsem že babička už na mě čeká s teplou večeří ale stejně jsem si ještě udělal menší zajížďku po městě, jenom abych zaokrouhlil najeté kilometry. Ano, sic vysílen a na konci sil, byl jsem vítěz. Přijížděl jsem po šesté odpolední - čekal jsem, že mi ta cesta bude trvat mnohem delší dobu. Ale byl jsem jen rád. Přeci jenom 35hodin bez spánku udělá svoje. Následující den byl čistě odpočinkový. Musel jsem rychle zregenerovat, jelikož další den jsme brzy ráno vyráželi na cestu k Černému moři.
Datum: 1.7. 2007
Čistý čas jízdy: 15:02
Průměrná rychlost: 22,16km/h
Maximální rychlsot: 65,72km/h
Celkem ujeto: 333,33km
Trasa: Pastviny > Klášterec nad Orlicí > České Petrovice > Mladkov > Lichkov > Králíky > Červená voda > Svébohov > Zábřeh > Mohelnice > Loštice > Měrotín > Cholina > Senice na Hané > Vojnice > Hněvotín > Kožušany > Grygov > Velký Týnec > Pěnčice > Buk > Prosenice > Přerov > Čechy > Dřevohostice > Bystřice pod Hostýnem > Ratiboř > Vsetín > Horní Lideč > Střelná-Strelenka > Púchov > Považská Bystica > Rajec > Fačkov > Fačkovské sedlo > Klačno > Nitranské Pravno > Nedožery-Brezany > Prievidza
Už dlouho mě lákalo dát si Slovensko za jeden den a kdy by mohla být lepší příležitost než na úvod cesty k Černému moři. Nebylo to sice přímo z Hradce, což bylo zapříčiněno třídní akcí na Pastvinách, jejíž termín vyšel právě na den před touto cestou, a tudíž bylo o místu startu rozhodnuto. Věděl jsem, že to je docela daleko a cesta nemálo kopcovitá, a proto jsem se rozhodl vyjet co nejdříve. Skoro tak brzy jak to jen šlo. Takže to vypadalo asi tak, že jsem do půl jedné (v noci) holdoval zábavě s bývalými spolužáky (jen s alkoholem jsem se trochu krotil :), pak jsem prostě vstal, rozloučil se se všemi a provázen slovy jako "blázen" a podobně jsem vyrazil. Avšak chyba lávky. Nevím jestli to bylo zapříčiněno tím, že jsem si přeci jen trochu vínka dopřál a i nějakej panáček padnul, zkrátka místo abych vyrazil pohodovou přímou cestou na Mladkov, vyrazil jsem opačným směrem na Klášterec. To bylo ještě v pohodě až na dost nepříjemnou mlhu, na kterou byla i moje čelovka krátká. Pak jsem však zabočil na České Petrovice a to už bylo do kopečka. A to tak, že pořádně. Zde jsem zjistil, že už jsem na cestě asi 3/4 hodiny a mám za sebou nějakých osm kilometrů. No bleskový start to uplně nebyl. Následující sjezd do Mladkova také nepatřil k nejpříjemnějším. Prudké serpentýny, cesta, po které jsem jel poprvé a stále trochu mlha. Silnici jsem sledoval jen podle blískajících odrazek na patnících podle silnice. Dokud jsem viděl dvě bylo dobře, když jen jednu bylo zle a blížila se zatáčka. Skoro jsem začínal litovat svého rozhodnutí vyrážet do neznámého terénu v tuto noční hodinu. Náladu mi trošku spravila víceméně pohodová cesta po relativní rovince a široké silnici do Lichkova a Králík. Tady to ještě žilo. Mohlo být kolem druhé hodiny a místní hospody se zdály být v nejlepším. Následoval další sjezd do Červené Vody a Štítů. Nebyl už tak strašný ale žádná pohádka to taky nebyla. Pak přes kopec do Svébohova (zase nepříjemný sjezd se zatáčkami) a pak už Zábřeh. Odtud jsem vyrazil po silnici první třídy směrem na Mohelnici. V neděli po třetí hodině jsem tady za celou cestu potkal asi jen 10 aut. Mezi tím už docela slušně svítalo. Nejraději bych po této silnici pokračoval dál, ale za Mohelnicí se z ní stávala silnice pro motorová vozidla a já nechtěl riskovat problémy. Tak jsem zabočil na Loštice a vydal se podle hlavní. Zde mě překvapilo pár kopečků, které bych na Hané nečekal. Ale zas takové kopce to nebyly :). Jak světla přibývalo, začla mě obletovat krize, a to tak, že jsem myslel, že na kole usnu. Litr koly naštěstí pomohl. Původně jsem plánoval jet skrz Olomouc, ale když jsem si vzpomněl, jak jsem tam několikráte bloudil, rozhodl jsem se ho úplně objet. To nebylo úplně nejšťastnější rozhodnutí. Znamenalo to minimálně nějakýh 15km navíc a to ještě po dost strašných cestách. Ale povedlo se a já už si to štrádoval po vedlejších silničkách víceméně směrem na Přerov, který jsem chtěl jsem měl v plánu minout a nejbližší cestou pokračovat na východ. To se také nepodařilo a já se ocitl v centru Přerova. Trochu jsem se tam zamotal ale pak už jsem s jistotou zamířil proti proudu říčky Bystřičky. Zde se na mě chystala další krize, kterou mi však pomohl překonat sice slabý ale přeci vítr v zádech. V Bystřici pod Hostýnem začínal stoupáček. A pořád nahoru. Až na Tesák. Ten jsem minul a dal se vesele do sjezdu. To jsem ještě nečekal, že tento bude brzy vystřídán dalším krásným kopečkem. Po vystoupání na Troják jsem toho měl dost a musel jsem si dát vrcholový Radegast. Přišel akorát včas. Následující sjezd až do Vsetína jsem si řádně vychutnal. Odtud to bylo zas do kopečka nejen podle železniční trati ale také proti proudu Vsetínské Bečvy. Navíc se přidal trochu protivítr. Cesta do Horní Lideče utíkala pomalu. Nejel jsem pomalu, ale čas se vlekl. Čekal jsem že odtud už to bude jenom kraťoučký výjezd ke státní hranici, ale chyba lávky - čekal mě ještě docela slušný stoupáček. A pak konečně hranice. Ještě dokud jsem chytal signál českého operátora jsem dal o sobě vědět, jako že kupodivu ještě žiju. Posilnil se nějakou tou sladkostí a pak už jen "Dobry deň, Slovenská pasová kontrola ... páčí sa ... dovi" a som na Slovensku. Ještě že to bylo z kopečka. Až do Púchova. Tady jsem se připojoval k Váhu a vyrážel bohužel proti jeho proudu podle vodní nádrže Nosice. Nejprve mě vítr v zádech hnal skoro třicetikilometrovou rychlostí, ale poté co se řeka či spíš nádrž stočila téměř o 180 stupňů, čekal mě stejně silný protivítr a já měl problém udržet dvacítku. Ale zvládnul jsem to a byl jsem v Považské Bystricy. Tady jsem se loučil s Váhem a vydával jsem se proti proudu nějaké říčky směrem na Rájec. Věděl jsem, že kousek za ním se nachází Fačkovské sedlo, které je proklatě vysoko. Pořád jsem čekal, že to bude řádně do kopce a ono pořád nic. Ne že by to bylo po rovině, ale takhle se metry nabrat nedají. Když jsem si na jedné tabuli po více jak deseti kilometrech přečetl, že jsem ve výšce 370m.n m., říkal jsem si, že to snad není možné. Za vesnicí začínal prudký kopec. Jel jsem do něj skoro dvacet. A pak další a další. Nacházel jsem v sobě nečekanou energii. Byl nehorázný pařák. Bylo kolem druhé odpolední a slunce svítilo o sto šest. Když už jsem si říkal jak nejsem vysoko, zjistil jsem strašnou věc - přede mnou se otevřel do dáli prudký sjezd - takže zase ztratím všechny pracně vybojované výškové metry. V hlavě mi pumpovalo. Teď jsem konečně začal pociťovat ten pařák. Na cestu dolů jsem si musel sundat helmu, protože jsem měl pocit, že by mi jinak praskla hlava. A pořád dolů a dolů. K mému překvapení jsem sjel až do Rájce, o kterém jsem zjistil, že leží ve výšce nějakých 350metrů. Odtud jsem se vydal proti proudu říčky (asi Rajčianky?) směrem k sedlu. Kopec byl stále dost mírný, ale proti vítr hodně nepříjemný a kolem silný provoz. Makal jsem co to šlo a předjížděl další a další cyklisty (a to jsem jel sotva dvacítkou). Protivítr ve mě vzbuzoval domnění, že už jsem musel vystoupat strašně vysoko, a že už bych snad mohl být v sedle. Proto mě překvapilo, když se proti mě najednou objevil aspoň 10% skloněný stoupák. Tam za tou zatáčkou už to bude, přesvědčoval jsem se. Nebylo. Ani za to další ani další. Kopec se táhl dobré tři kilomotry, přičemž sklon se příliš nezmírňoval. Byl jsem u konce sil, ale i přesto, když se za x-tou zatáčkou opravdu objevilo sedlo, vyrazil jsem snad dvacetikilometrovou rychlostí vpřed. Nahoře jsem si objel vítežné kolečko po parkovišti a pak málem spadl z kola a s problémy se doplazil do hospůdky Salaš, kde jsem si vychutnal jeden lahvový Topvar. Seděl jsem tam přes půl hodiny a užíval si ten pocit, že teď už mě čeká jenom sjezd. Ten byl parádní až na nečekané díry a na stále nepříjemný provoz. Do Prievidze jsem přijížděl jako vítěz. Dokonce jsem to vzal ještě okolo po cyklostezce, kterou jsme loni objevili. Věděl jsem že babička už na mě čeká s teplou večeří ale stejně jsem si ještě udělal menší zajížďku po městě, jenom abych zaokrouhlil najeté kilometry. Ano, sic vysílen a na konci sil, byl jsem vítěz. Přijížděl jsem po šesté odpolední - čekal jsem, že mi ta cesta bude trvat mnohem delší dobu. Ale byl jsem jen rád. Přeci jenom 35hodin bez spánku udělá svoje. Následující den byl čistě odpočinkový. Musel jsem rychle zregenerovat, jelikož další den jsme brzy ráno vyráželi na cestu k Černému moři.
Datum: 1.7. 2007
Čistý čas jízdy: 15:02
Průměrná rychlost: 22,16km/h
Maximální rychlsot: 65,72km/h
Celkem ujeto: 333,33km
Trasa: Pastviny > Klášterec nad Orlicí > České Petrovice > Mladkov > Lichkov > Králíky > Červená voda > Svébohov > Zábřeh > Mohelnice > Loštice > Měrotín > Cholina > Senice na Hané > Vojnice > Hněvotín > Kožušany > Grygov > Velký Týnec > Pěnčice > Buk > Prosenice > Přerov > Čechy > Dřevohostice > Bystřice pod Hostýnem > Ratiboř > Vsetín > Horní Lideč > Střelná-Strelenka > Púchov > Považská Bystica > Rajec > Fačkov > Fačkovské sedlo > Klačno > Nitranské Pravno > Nedožery-Brezany > Prievidza