Na jih za sluncem (Taiwan)
Další z mých taiwanských cyklovýletů, zápis je zas jen kopií z mého taiwanublogu (http://taiwan.hranostaj.cz/blog/index.php?blog=1&onlyone=41)
Počasí v Hualienu mi začalo připadat poněkud šedé a vágní, tak jsem se rozhodl, že se vydám hledat sluníčko. A kde jinde hledat sluníčko, než na západním pobřeží. Dopravní prostředek byl také vcelku jasný – jako obvykle zase kolo :).
Jelikož jsem si řekl, že nemá cenu to nijak vyhrocovat, ohodnotil jsem přejezd pohoří Yushan první den jako zbytečnou zabijárnu, a proto jsem v pondělí vyrazil v klidu až kolem deváté s tím, že v klidu navštívím nějaké zajímavosti kolem highway číslo devět. Meteorologové na dnešní den předpovídali déšť na 20%, což je asi možné minimum (takže by to mělo znamenat něco, jakože určitě nebude pršet). To jsem ještě ráno překontroloval a vyrazil jsem. A začalo pršet :). Ne nijak silně, ale na zkažení nálady to tak akorát stačilo. Deštík střídalo mrholení a zase naopak, takže nakonec jediná zajímavost, kterou jsem navštívil byly Ruesuiské pastviny, kde si člověk jednak mohl prohlédnout kravičky (a fakt nebyly fialové :) ) a dvak okusil bělavý mok, kterýžto tyto produkují, stejně jako sýr z něj připravený. Ani jedno mě nějak více neoslovilo (mléko bych typoval maximálně na polotučné, sýr taková nasládlá mazlavost), ale aspoň to nebylo nijak předražené a prostředí bylo příjemné.
Mezi tím dokonce snad i přestalo pršet, takže jsem v klidu mohl dojet až do Chihshangu, kde se odbočovalo do hor. Ještě před cestou jsem si u Ovce ověřoval, že je potřeba si jídlo a pití nakoupit dole – nahoře už nic není. Proto jsem byl rozhodnut zastavit u prvního obchůdku za odbočkou.
Za odbočkou končilo město. Jak už to u mě chodí, místo abych se otočil, řekl jsem si, že tam ještě určitě něco bude. Nebylo. Tedy byly dvě malé podhorské vesničky, kde jsem prostě na žádný obchod nenarazil. To už jsem začínal mít docela hlad. Údolí se zde zužovalo a kolmé stěny se zvedaly vysoko nahoru. Přeci jenom jsem si řekl, že tam něco musí být. Asi po deseti kilometrech, kdy už jsem docela hlady nemohl, jsem opravdu narazil na obchůdek. Hurá! Brzy jsem však zjistil, že v obchůdku je k dostání pouze alkohol, nějaké jiné pití a konzervy s nějakými mořskými potvorami. Nevím čím jsem přemýšlel, když jsem si nic nekoupil a vyrazil dál. A to tak, že pěkně dolů, ztratit pěkných pár vybojovaných výškových metrů. A pak zase hezky nahoru.
Asi po dalších pěti km stoupání jsem uviděl stojící auto plné lidí, kteří něco řešili. Tak jsem se pokoušel optat, jestli přede mnou je nějaký obchod s jídlem. Asi po deseti minutách jsem z nich konečně dostal, že š´ kilometrs (jakože deset) by něco mělo být. Tak jsem zase vyrazil do stoupání. Najednou jsem si všiml, že vedle silnice nějaké ženy sbírají ze stromů nějaké plody. Hlad mě donutil k nevídanému kroku – zastavil jsem a naznačil jsem jim, že bych od nich nějaké ty plody koupil. O tom nechtěly slyšet, ale pěkných pár aspoň trochu zralých něco jako meruněk mi zadarmo daly :). Hned za prvním rohem jsem jich půlku do sebe nacpal, ač jsem zjistil, že stejně ještě byly dost nezralé.
Toto mi dopomohlo, abych dojel do vesničky ve výšce 650metrů, kde opravdu byl obchůdek, ve kterém jsem si koupil a nechal uvařit nudle a zároveň nakoupil spoustu sušenek a vodu na další cestu.
Potom jsem vjel do mraků. A začalo pršet. Cesta to jistě byla pěkná, ale viditelnost byla mizerná. Kolem páté jsem dorazil do vesničky ve výšce něco přes tisíc metrů. Až mě překvapilo, jak byla rozlezlá po celém malém údolíčku mezi kopci.
V jednom obchůdku jsem narazil na paní co uměla anglicky. Dal jsem si u ní rýži s vajíčkem a pivko a optal se, jestli je ještě výše nějaké místo, kde by se dalo přespat. Říkala, že tohle je nejvyšší vesnice. Zkoušel jsem se doptat, na nějakou střechu, pod kterou bych hlavu složil. Začala mě přesvědčovat, abych se ubytoval v hotýlku hned vedle. Noc za 500NT. To bylo opravdu moc. Pak řekla, že by mi to zkusila ukecat na 300. Podíval jsem se do deště ven a šedou oblohu, a rozhodl se zalamařit a přijmout to.
Pokojík byl opravdu moc pěkný a byla zde i buržuazní vana, které jsem využil k tomu, abych krásně rozehřál své promrzlé tělo. Večer jsem skočil ještě do obchůdku pro jedno pivko a před spaním z terásky hotýlku pozoroval deštivou ulici.
km: 146,26km
čas: 07:16:39
avg: 20,1km/h
max: 45,9km/h
Ráno budíček ve čtyři a hurá nahoru. Vyrážel jsem ještě za tmy, ale z čelovkou to bylo uplně v pohodě. V tuhle dobu jsem tady ani neměl nejmenší šanci potkat žádné auto.
Metry rychle přibývaly a se vzrůstající výškou jsem se bořil hlouběji a hlouběji do mlhy a teplota klesala a klesala. To mě dokonce i přimělo vytáhnout bundu a rukavice.
Kolem sedmé už jsem byl dost vysoko a najednou se mi začalo pozdávat, jakoby se viditelnost začala zvyšovat a dokonce jako bych zahlédl slabé záření. A pak se to stalo – mlha se najednou rozestoupila já viděl raním sluníčkem ozářené vrcholky kolem sebe. Úžasné.
Mraky sice ještě několikrát všechno zakryly, ale pak už jsem byl definitivně nad nimi. V osm hodin jsem byl na vrcholu. Tunel ve výšce 2720metrů. Užíval jsem si parádního rána mezi nejvyššími horami.
A pak jsem projel tunelem a byl na druhé straně. Tady byly mraky ještě o něco níž. Ale i tak mi netrvalo dlouho, než jsem do nich sjel. Byl to docela zmrzlý sjezd (přeci jen jsem jel pořád v kraťasech), ale pod 1500 metrů se začalo rychle oteplovat. Asi v 600 metrech už byl i docela pařák (ačkoliv sluníčko nesvítilo). Přeci jenom jsem byl na teplejším západě.
Dokud se jelo dolů, tak to jelo pěkně. Pak ale silnice kopírující tok řeky začala přejíždět jeden kopeček za druhým a mě to začlo pěkně štvát stejně jako rychle sílící provoz.
Náladu jsem si dost vylepšil obědem – dostal jsem víceméně celou slepici a ještě s pěknou oblohou. Sice za 200NT, ale myslím že jsem si to zasloužil! :)
Jen co jsem vyměnil silnici číslo 20 za silnici 27 provoz se rapidně uklidnil. Šlo spíš o takovou polňačku mezi vesničkama, čemuž odpovídala i šířka a povrch. Ale jelo se po ní pěkně. Jen na mapě jsem se nějak nechtěl pošoupávat a ke všemu začalo zase pršet a nebe přede mnou úplně zčernalo. V malém budhistickém altánku jsem chroupal sušenky a rozmýšlel kam tak dneska můžu dojet, a že škoda, že tady si člověk kvůli brzkému slunka západu moc neužije pořádných večerních jízd (doma často takhle člověk po večeři ujede ještě pěkných třicet, čtyřicet kiláčků).
Vyrazil jsem a najednou to jelo jak nikdy. Kilometry naskakovaly jak divé a místa se najednou zdála mnohem blíž než na mapě. Ještě za světla jsem v pohodě dorazil do Fangliou, což je na západním pobřeží a skoro na jihu. Tady jsem se připojil na již známou highway číslo jedna. Nebe se skoro vyjasnilo, a já si mohl dokonce prohlédnout sluníčko chvíli před tím než hoplo do moře, za kterým už je nedaleko Čína.
Dopřál jsem si dobrou večeři a pivko a vyrazil proti sílícímu protivětru a tmavnoucí obloze urazit posledních pár kilometrů na jih do Fenggangu. Poryvy protivětru byly někdy opravdu nechutné – jednu si takhle po rovince 20, najednou foukne a já jedu šest :). Ale nebylo to daleko, a tak jsem to zvládl. Když jsem odbočil do kopců k nejjižnějšímu přejezdu na východním pobřeží, zjistil jsem, že vítr je mnohem více východní než jižní. No dojel jsem nad první vesničku a říkal jsem si, že aspoň v noci nebudou komáři.
Původně jsem chtěl spát někde pod střechou, ale nakonec jsem si přeci jen ustlal pod hvězdnou oblohou – bylo to fakt parádní, takže mi ani nevadilo, že jsem spal na kamenech.
km: 224,05km
čas: 11:49:28
avg: 18,95km/h
max: 53,3km/h
Večer jsem nepokračoval do hor hlavně kvůli tmě a silnému provozu. Ráno ve 3:50 ani jedno bohužel nebylo lepší. Ani protivítr. I tak jsem se ale odhodlaně vyzbrojen čelovkou vydal vzhůru. Něco přes pět set metrů vysoký horní bod cesty nebyl nakonec až zas takový problém a já si mohl vychutnat sjezd k východnímu pobřeží, nad kterým už se zatím vyhoupávalo raní slunko.
Tam jsem zjistil, že flexibilita místního větru je naprosto neuvěřitelná – začal foukat naprosto nehorázný severák, který srážel mou rychlost na rovince někam ke dvanáctce a někdy i méně. A to jsem si dneska plánoval zkusit to až domů – cca 250km. Zhola nemožné. Plahočil jsem se co to šlo. Jen občas energetická zastávka v 7-11 a pak už zase rychle (teda spíše pomalu) dál. Sluníčko se rychle rozehřívalo a brzy byl docela nepříjemný pařák. To jsem ale nějak nevnímal a šlapal a šlapal. Marně jsem doufal, že za Tatiungem, kde se silnice číslo devět noří trošku do vnitrozemí to bude lepší. Nebylo. Aspoň se mi povedlo ušetřil asi deset kiláčků tím, že jsem nezajížděl do centra města a místo toho si vyjel jeden pěkný kopeček (aspoň tolik nefoukalo).
Jen díky vytrvalosti jsem chvíli před polednem měl stovku. Stejně hodně málo. Náladu mi trošku spravila jídelna, kde si člověk mohl nabrat na papírovou misku co se vešlo a zaplatil 70NT. Takticky jsem největší přihrádku v mističce vrchovatě naplnil masem. Když jsem se později rozhlédl, zjistil jsem tedy, že to jde ještě mnohem efektivněji (člověk by opravdu nevěřil jak vysoká hora masa se vejde na tak malou plochu :) ), ale vynahradil jsem si to třemi mističkami polévky, která byla free :).
Pak ještě koupit kolu a vyrazit proti o malinko slabšímu, ale stále výraznému protivětru. Zastavoval jsem asi každých 15km jenom abych se napil a pak rychle dál. Takhle asi do 160km. To už jsem musel zastavit u 7-11. K občerstvení postačil koláček. Nebe už dávno nebylo modré. Ba naopak občas dokonce pochcávalo a přede mnou to vypadalo ještě spíš hůře. Zavolal jsem tedy Ovci, jakže to vypadá doma. Prý šedo ale neprší, tak fajn.
Vyrazil jsem a kupodivu už skoro nefoukalo! Konečně se jelo docela v pohodě, ačkoliv už asi posledních padesát km se ozývala slabá bolest v koleni.
Další zastávku jsem plánoval na cca 200. km. To nějak nevyšlo. Hypnotizovala mě blížící se vzdálenost k domovu. 50, 40, 30... A pak si zastávka o sebe řekla sama. Kř, pssss... a zadní kolo prázdné.
Čekal jsem nějaký nával zlosti, naštvanosti, rozhořčení... nic. Prostě jsem v klidu zastavil, sundal brašny, otočil kolo, sundal zadní kolo, na dně druhé brašny našel nástroje na opravu (to prostě nikdy nemůže být v první brašně, to mě nemohlo vyvést z rovnováhy), vyndal starou duši, neukvapil se a prohlédl plášť, ve kterém jsem našel provinilce – malý hřebíček, který byl připraven poradit si i s další duší, což jsem mu naštěstí překazil, vložit novou duši, lehce bez nástrojů zadělat plášť, nenechat se znejistět jiným druhem ventilku, po pěti minutách přijít na to, jak že se pumpuje, napumpovat, nasadit kolo, řetěz, otočit, nasadit brašny, všechno uklidit, zkontrolovat... Zjistit, že mi to zabralo jen cca 30minut.
Nevím kde se ve mně ten klid vzal, ale samotného mě to překvapilo :).
Akorát se mezi tím začalo stmívat, takže jsem zapnul blikačku a vyrazil vstříc posledním třiceti km. Jak jsem zjistil, oprava kola mě asi uchránila před pěkným lijavcem. Takhle už jsem si užil jen následky – pořádné kaluže.
Ačkoliv jsem si uvědomil, že jsem naposledy jedl někdy před polednem, už jsem to dojel domů na energetickou rezervu nevím odkud :). V 19:30 jsem byl doma. Nad očekávání výborný čas!
km: 244,36km
čas: 13:09:39
avg: 18,57km/h
max: 46,5km/h
Shrnutí
Zase jedna fajn projížďka. První půlka až trochu moc buržuazní, ale druhá to zachránila, takže jsem si i docela máknul a myslím že jako trénink na Tibet to zase posloužilo dobře. Jen více takových cest :).
km: 614,67km
čas: 32:15:46
avg: 19,05km/h
max: 53,3km/h
Další z mých taiwanských cyklovýletů, zápis je zas jen kopií z mého taiwanublogu (http://taiwan.hranostaj.cz/blog/index.php?blog=1&onlyone=41)
Počasí v Hualienu mi začalo připadat poněkud šedé a vágní, tak jsem se rozhodl, že se vydám hledat sluníčko. A kde jinde hledat sluníčko, než na západním pobřeží. Dopravní prostředek byl také vcelku jasný – jako obvykle zase kolo :).
Jelikož jsem si řekl, že nemá cenu to nijak vyhrocovat, ohodnotil jsem přejezd pohoří Yushan první den jako zbytečnou zabijárnu, a proto jsem v pondělí vyrazil v klidu až kolem deváté s tím, že v klidu navštívím nějaké zajímavosti kolem highway číslo devět. Meteorologové na dnešní den předpovídali déšť na 20%, což je asi možné minimum (takže by to mělo znamenat něco, jakože určitě nebude pršet). To jsem ještě ráno překontroloval a vyrazil jsem. A začalo pršet :). Ne nijak silně, ale na zkažení nálady to tak akorát stačilo. Deštík střídalo mrholení a zase naopak, takže nakonec jediná zajímavost, kterou jsem navštívil byly Ruesuiské pastviny, kde si člověk jednak mohl prohlédnout kravičky (a fakt nebyly fialové :) ) a dvak okusil bělavý mok, kterýžto tyto produkují, stejně jako sýr z něj připravený. Ani jedno mě nějak více neoslovilo (mléko bych typoval maximálně na polotučné, sýr taková nasládlá mazlavost), ale aspoň to nebylo nijak předražené a prostředí bylo příjemné.
Mezi tím dokonce snad i přestalo pršet, takže jsem v klidu mohl dojet až do Chihshangu, kde se odbočovalo do hor. Ještě před cestou jsem si u Ovce ověřoval, že je potřeba si jídlo a pití nakoupit dole – nahoře už nic není. Proto jsem byl rozhodnut zastavit u prvního obchůdku za odbočkou.
Za odbočkou končilo město. Jak už to u mě chodí, místo abych se otočil, řekl jsem si, že tam ještě určitě něco bude. Nebylo. Tedy byly dvě malé podhorské vesničky, kde jsem prostě na žádný obchod nenarazil. To už jsem začínal mít docela hlad. Údolí se zde zužovalo a kolmé stěny se zvedaly vysoko nahoru. Přeci jenom jsem si řekl, že tam něco musí být. Asi po deseti kilometrech, kdy už jsem docela hlady nemohl, jsem opravdu narazil na obchůdek. Hurá! Brzy jsem však zjistil, že v obchůdku je k dostání pouze alkohol, nějaké jiné pití a konzervy s nějakými mořskými potvorami. Nevím čím jsem přemýšlel, když jsem si nic nekoupil a vyrazil dál. A to tak, že pěkně dolů, ztratit pěkných pár vybojovaných výškových metrů. A pak zase hezky nahoru.
Asi po dalších pěti km stoupání jsem uviděl stojící auto plné lidí, kteří něco řešili. Tak jsem se pokoušel optat, jestli přede mnou je nějaký obchod s jídlem. Asi po deseti minutách jsem z nich konečně dostal, že š´ kilometrs (jakože deset) by něco mělo být. Tak jsem zase vyrazil do stoupání. Najednou jsem si všiml, že vedle silnice nějaké ženy sbírají ze stromů nějaké plody. Hlad mě donutil k nevídanému kroku – zastavil jsem a naznačil jsem jim, že bych od nich nějaké ty plody koupil. O tom nechtěly slyšet, ale pěkných pár aspoň trochu zralých něco jako meruněk mi zadarmo daly :). Hned za prvním rohem jsem jich půlku do sebe nacpal, ač jsem zjistil, že stejně ještě byly dost nezralé.
Toto mi dopomohlo, abych dojel do vesničky ve výšce 650metrů, kde opravdu byl obchůdek, ve kterém jsem si koupil a nechal uvařit nudle a zároveň nakoupil spoustu sušenek a vodu na další cestu.
Potom jsem vjel do mraků. A začalo pršet. Cesta to jistě byla pěkná, ale viditelnost byla mizerná. Kolem páté jsem dorazil do vesničky ve výšce něco přes tisíc metrů. Až mě překvapilo, jak byla rozlezlá po celém malém údolíčku mezi kopci.
V jednom obchůdku jsem narazil na paní co uměla anglicky. Dal jsem si u ní rýži s vajíčkem a pivko a optal se, jestli je ještě výše nějaké místo, kde by se dalo přespat. Říkala, že tohle je nejvyšší vesnice. Zkoušel jsem se doptat, na nějakou střechu, pod kterou bych hlavu složil. Začala mě přesvědčovat, abych se ubytoval v hotýlku hned vedle. Noc za 500NT. To bylo opravdu moc. Pak řekla, že by mi to zkusila ukecat na 300. Podíval jsem se do deště ven a šedou oblohu, a rozhodl se zalamařit a přijmout to.
Pokojík byl opravdu moc pěkný a byla zde i buržuazní vana, které jsem využil k tomu, abych krásně rozehřál své promrzlé tělo. Večer jsem skočil ještě do obchůdku pro jedno pivko a před spaním z terásky hotýlku pozoroval deštivou ulici.
km: 146,26km
čas: 07:16:39
avg: 20,1km/h
max: 45,9km/h
Ráno budíček ve čtyři a hurá nahoru. Vyrážel jsem ještě za tmy, ale z čelovkou to bylo uplně v pohodě. V tuhle dobu jsem tady ani neměl nejmenší šanci potkat žádné auto.
Metry rychle přibývaly a se vzrůstající výškou jsem se bořil hlouběji a hlouběji do mlhy a teplota klesala a klesala. To mě dokonce i přimělo vytáhnout bundu a rukavice.
Kolem sedmé už jsem byl dost vysoko a najednou se mi začalo pozdávat, jakoby se viditelnost začala zvyšovat a dokonce jako bych zahlédl slabé záření. A pak se to stalo – mlha se najednou rozestoupila já viděl raním sluníčkem ozářené vrcholky kolem sebe. Úžasné.
Mraky sice ještě několikrát všechno zakryly, ale pak už jsem byl definitivně nad nimi. V osm hodin jsem byl na vrcholu. Tunel ve výšce 2720metrů. Užíval jsem si parádního rána mezi nejvyššími horami.
A pak jsem projel tunelem a byl na druhé straně. Tady byly mraky ještě o něco níž. Ale i tak mi netrvalo dlouho, než jsem do nich sjel. Byl to docela zmrzlý sjezd (přeci jen jsem jel pořád v kraťasech), ale pod 1500 metrů se začalo rychle oteplovat. Asi v 600 metrech už byl i docela pařák (ačkoliv sluníčko nesvítilo). Přeci jenom jsem byl na teplejším západě.
Dokud se jelo dolů, tak to jelo pěkně. Pak ale silnice kopírující tok řeky začala přejíždět jeden kopeček za druhým a mě to začlo pěkně štvát stejně jako rychle sílící provoz.
Náladu jsem si dost vylepšil obědem – dostal jsem víceméně celou slepici a ještě s pěknou oblohou. Sice za 200NT, ale myslím že jsem si to zasloužil! :)
Jen co jsem vyměnil silnici číslo 20 za silnici 27 provoz se rapidně uklidnil. Šlo spíš o takovou polňačku mezi vesničkama, čemuž odpovídala i šířka a povrch. Ale jelo se po ní pěkně. Jen na mapě jsem se nějak nechtěl pošoupávat a ke všemu začalo zase pršet a nebe přede mnou úplně zčernalo. V malém budhistickém altánku jsem chroupal sušenky a rozmýšlel kam tak dneska můžu dojet, a že škoda, že tady si člověk kvůli brzkému slunka západu moc neužije pořádných večerních jízd (doma často takhle člověk po večeři ujede ještě pěkných třicet, čtyřicet kiláčků).
Vyrazil jsem a najednou to jelo jak nikdy. Kilometry naskakovaly jak divé a místa se najednou zdála mnohem blíž než na mapě. Ještě za světla jsem v pohodě dorazil do Fangliou, což je na západním pobřeží a skoro na jihu. Tady jsem se připojil na již známou highway číslo jedna. Nebe se skoro vyjasnilo, a já si mohl dokonce prohlédnout sluníčko chvíli před tím než hoplo do moře, za kterým už je nedaleko Čína.
Dopřál jsem si dobrou večeři a pivko a vyrazil proti sílícímu protivětru a tmavnoucí obloze urazit posledních pár kilometrů na jih do Fenggangu. Poryvy protivětru byly někdy opravdu nechutné – jednu si takhle po rovince 20, najednou foukne a já jedu šest :). Ale nebylo to daleko, a tak jsem to zvládl. Když jsem odbočil do kopců k nejjižnějšímu přejezdu na východním pobřeží, zjistil jsem, že vítr je mnohem více východní než jižní. No dojel jsem nad první vesničku a říkal jsem si, že aspoň v noci nebudou komáři.
Původně jsem chtěl spát někde pod střechou, ale nakonec jsem si přeci jen ustlal pod hvězdnou oblohou – bylo to fakt parádní, takže mi ani nevadilo, že jsem spal na kamenech.
km: 224,05km
čas: 11:49:28
avg: 18,95km/h
max: 53,3km/h
Večer jsem nepokračoval do hor hlavně kvůli tmě a silnému provozu. Ráno ve 3:50 ani jedno bohužel nebylo lepší. Ani protivítr. I tak jsem se ale odhodlaně vyzbrojen čelovkou vydal vzhůru. Něco přes pět set metrů vysoký horní bod cesty nebyl nakonec až zas takový problém a já si mohl vychutnat sjezd k východnímu pobřeží, nad kterým už se zatím vyhoupávalo raní slunko.
Tam jsem zjistil, že flexibilita místního větru je naprosto neuvěřitelná – začal foukat naprosto nehorázný severák, který srážel mou rychlost na rovince někam ke dvanáctce a někdy i méně. A to jsem si dneska plánoval zkusit to až domů – cca 250km. Zhola nemožné. Plahočil jsem se co to šlo. Jen občas energetická zastávka v 7-11 a pak už zase rychle (teda spíše pomalu) dál. Sluníčko se rychle rozehřívalo a brzy byl docela nepříjemný pařák. To jsem ale nějak nevnímal a šlapal a šlapal. Marně jsem doufal, že za Tatiungem, kde se silnice číslo devět noří trošku do vnitrozemí to bude lepší. Nebylo. Aspoň se mi povedlo ušetřil asi deset kiláčků tím, že jsem nezajížděl do centra města a místo toho si vyjel jeden pěkný kopeček (aspoň tolik nefoukalo).
Jen díky vytrvalosti jsem chvíli před polednem měl stovku. Stejně hodně málo. Náladu mi trošku spravila jídelna, kde si člověk mohl nabrat na papírovou misku co se vešlo a zaplatil 70NT. Takticky jsem největší přihrádku v mističce vrchovatě naplnil masem. Když jsem se později rozhlédl, zjistil jsem tedy, že to jde ještě mnohem efektivněji (člověk by opravdu nevěřil jak vysoká hora masa se vejde na tak malou plochu :) ), ale vynahradil jsem si to třemi mističkami polévky, která byla free :).
Pak ještě koupit kolu a vyrazit proti o malinko slabšímu, ale stále výraznému protivětru. Zastavoval jsem asi každých 15km jenom abych se napil a pak rychle dál. Takhle asi do 160km. To už jsem musel zastavit u 7-11. K občerstvení postačil koláček. Nebe už dávno nebylo modré. Ba naopak občas dokonce pochcávalo a přede mnou to vypadalo ještě spíš hůře. Zavolal jsem tedy Ovci, jakže to vypadá doma. Prý šedo ale neprší, tak fajn.
Vyrazil jsem a kupodivu už skoro nefoukalo! Konečně se jelo docela v pohodě, ačkoliv už asi posledních padesát km se ozývala slabá bolest v koleni.
Další zastávku jsem plánoval na cca 200. km. To nějak nevyšlo. Hypnotizovala mě blížící se vzdálenost k domovu. 50, 40, 30... A pak si zastávka o sebe řekla sama. Kř, pssss... a zadní kolo prázdné.
Čekal jsem nějaký nával zlosti, naštvanosti, rozhořčení... nic. Prostě jsem v klidu zastavil, sundal brašny, otočil kolo, sundal zadní kolo, na dně druhé brašny našel nástroje na opravu (to prostě nikdy nemůže být v první brašně, to mě nemohlo vyvést z rovnováhy), vyndal starou duši, neukvapil se a prohlédl plášť, ve kterém jsem našel provinilce – malý hřebíček, který byl připraven poradit si i s další duší, což jsem mu naštěstí překazil, vložit novou duši, lehce bez nástrojů zadělat plášť, nenechat se znejistět jiným druhem ventilku, po pěti minutách přijít na to, jak že se pumpuje, napumpovat, nasadit kolo, řetěz, otočit, nasadit brašny, všechno uklidit, zkontrolovat... Zjistit, že mi to zabralo jen cca 30minut.
Nevím kde se ve mně ten klid vzal, ale samotného mě to překvapilo :).
Akorát se mezi tím začalo stmívat, takže jsem zapnul blikačku a vyrazil vstříc posledním třiceti km. Jak jsem zjistil, oprava kola mě asi uchránila před pěkným lijavcem. Takhle už jsem si užil jen následky – pořádné kaluže.
Ačkoliv jsem si uvědomil, že jsem naposledy jedl někdy před polednem, už jsem to dojel domů na energetickou rezervu nevím odkud :). V 19:30 jsem byl doma. Nad očekávání výborný čas!
km: 244,36km
čas: 13:09:39
avg: 18,57km/h
max: 46,5km/h
Shrnutí
Zase jedna fajn projížďka. První půlka až trochu moc buržuazní, ale druhá to zachránila, takže jsem si i docela máknul a myslím že jako trénink na Tibet to zase posloužilo dobře. Jen více takových cest :).
km: 614,67km
čas: 32:15:46
avg: 19,05km/h
max: 53,3km/h