Cesta do Tater a zase zpátky
Datum: 31.8. - 10.9.2009
Celkem km: 1070
Obsazení: Táta, já
Den první
Z: Hradec Králové
Do: Duszniki Zdrój
Ujeto: 73,66km
Čas: 04:38:44
Avg: 15,8
Max: 52
Odpoledne konečně vyrážíme z Hradce směr Náchod. Ten nakonec objedeme přes krásné Peklo (s pekelnými kopečky) k přechodu Česká Čermná a odtud už hurá do naší staré známé Kudowy Zdróje. Pěkné lázeňské městečko zase nezklamalo – úplně vyzařuje pohodou, díky které se kromě pivka zdržíme i na pizzu.
Večení stoupáníčko po malé silničce v podhůří Gór Stolowych odměněno sjezdem až k Dusznikům. Tam už ale nejedem. Po pivku na dobrou noc najdeme docela pěkné místečko v lese a ani nestavíme stan. Komáři se kupodivu nedostavili, takže pohoda...
Den druhý
Z: Duszniki Zdroj
Do: Glubczyce
Ujeto: 139,22
Čas: 08:30:35
Avg: 16,3
Max: 50,7
Ráno si hned ověřujeme, že už je přeci jenom září – ačkoliv či spíše právě proto, že je úplně jasno je pěkně chladno. Po krásných malých silničkách se dostáváme až do Klodzka, kde snídáme – klasická mléčná snídaně.
Pak už se hrneme zpátky do matičky vlasti. U hranic zase jednou oceníme naše členství v EU – právě díky fondu EU totiž mají příhraniční obce možnost vystavět krásné nové silničky, které jsou ideálními cyklostezkami. Užíváme si přes 20km těchto stezek přímo kopírujících hranici. V Javorníku pod pěkným zámkem poobědváme.
Za Vidnavou se zase vracíme do Polska. Ale zase ne zas až tak na dlouho. V podvečer se nám do cesty dostává Osoblažský výběžek a my jsme na chvíli zpátky doma. V Osoblaze dáme pivko a povečeříme z vlastních zásob na místním konečném nádražíčku úzkokolejné trati z Třemešné.
Po této příjemné české přestávce se zase vracíme do Polska. V Glubczyci kvůli dlouhému čekání na pivko zkysnem až skoro do tmy. Ale to není velkou komplikací při stavbě stanu kousek za městem na poli, kde nás ještě večer překvapí projíždějící traktor. Pak už je ale klid.
Den třetí
Z: Glubczyce
Do: Wisla
Ujeto: 132,19
Čas: 08:24:55
Avg: 15,6
Max: 52,6
Ráno v Kietrzu trochu komplikovaně hledáme cestu k přechodu. Brzy zjistíme proč. Zatímco až k hraniční čáře uprostřed pole vede pohodová asfaltka, za čárou začíná docela hrozná polňačka. Holt Češi trochu nestíhaj. Dalších 20km je ale v pohodě a my se tak docela rychle dostáváme zase pro změnu k polské hranici. Tam projíždíme po malých silničkách po malých vesničkách po docela velkých kopečkách. Jedna z vesniček má docela vtipné jméno – Uchylsko.
Ani teď se ale nezdržíme dlouho. Čeká nás poslední krátká návštěva vlasti – Petrovice u Karviné. Tam si ověřujeme, jak může být někdy těžké najít hospodu. Ale nakonec se zadaří a my můžeme dát zbohem naší krásné republice a vrhnout se zpět do Polska.
Tam zjišťujeme, že je docela komplikované orientovat se na jejich malých silničkách, ačkoliv většina z nich je na naší mapě. Nakonec to ale za pomoci mírně zmatečných cyklostezek zvládneme a dostáváme se i přes území mimo mapu až k řece Wisle. Tam už se připojujeme na dálkovou greenway od kdovíkud kdovíkam právě proti proudu řeky Wisly. Dojíždíme až do stejnojmeného městečka. V jeho blízkosti nakonec nacházíme jakž takž vhodné místo pro náš stan.
Den čtvrtý
Z: Wisla
Do: Vitanová
Ujeto: 104,21 *
Čas: 05:45:12 *
Avg: 16
Max: 48,7
Ráno dojíždíme až téměř k prameni Wisly. Krásná příroda ale bohužel místy jedeme po silničkách s dost silným provozem. Je tady taky docela dost kopečků. Přeci jen jsou to polské Beskydy. Vrcholový kopeček má přes 800metrů. Krásný sjezd. Obzvláště asi šest km po malé asfaltečce bez provozu opravdu nádhera. Po obědě u obchodu v menším městečku nás ale zase čeká pěkný výšvih přes 800metrů. A to už se dostáváme konečně do třetí a poslední země na naší cestě – vítá nás Slovenská Orava.
Konečně také trochu rovinky, takže průměr jde trochu nahoru. Projíždíme kolem přehrady a dál na východ. To už se nám objevuje na obzoru cíl našeho snažení – Tatry!
Povečeříme v Trstěnné a kousek za ní to pro dnešek zabalíme uprostřed pole. Tady nás v noci překvapí auto, které se na nás vyloženě přijede podívat. Ale nic nezmizelo, takže pohoda.
Den pátý
Z: Vitanová
Do: Nová Lesná
Ujeto: 90 *
Počasí, které už večer bylo poněkud zamračené se přes noc moc nezlepšilo, ale to nás nebrzdí, protože víme (i vidíme), že už to nemáme daleko. Projedeme kolem staré celnice, která se přebudovává na restauraci a jsme po dlouhé době zase v Polsku, kde v první vesničce také snídáme.
Když zase vyrážíme, začíná s chvilkovými přestávkami poprchat. Když prší více čekáme chvíli pod střechou, ale pak už to neřešíme a jedem. V Zakopaném velmi rychle zvládáme nepříjemný úsek s opravdu velkým provozem (naštěstí až tak velkým, že šlo spíš o dlohou šnůru pomalu jedoucích aut, což není tak hrozné). No a pak už stejně jako před třemi lety z Poroninu na Bukowinu Tatrzansku, kousek do kopečka a sjezd dolů k hraničnímu přechodu.
Déšť mezitím zase víceméně ustal, ale pořád je pod mrakem a docela chladno. Cesta Tatranskou Kotlinou pod Belianskými Tatrami utekla docela rychle. Trochu nás překvapuje, že to z Tatranské Lomnice do Smokovce je docela dost do kopečka. Potom už jen pěkný sjezdík do Nové Lesné, kde se ubytováváme na privátě, kde už byl táta dvakrát spolu s partou při návštěvě Tater.
Docela se to hodilo, protože jsme potřebovali usušit většinu věcí.
Den šestý
Byl v plánu nějaký pěkný horský výstup, ze kterého nakonec byla jen promočená cesta na Popradské pleso a dolů na Štrbské. Za deště to fakt není ono...
Den sedmý
Z: Štrbské Pleso
Do: Prievidza
Ujeto: 181,06 *
Čas: 08:05:23 *
Avg: 18,6 *
Max: 57,1
Na základě nehezké předpovědi pro Tatry a ne tolik nehezké předpovědi pro zbytek Slovenska, jsme se rozhodli zkrátit pobyt v těchto krásných nejmenších velehorách v Evropě a vidat se na cestu zpět.
Přes moje veliké protestování jsme nakonec ráno vyrazili električkou s kolama na Štrbské Pleso. Tam jsme byli kolem sedmé. Mohlo být tak kolem pěti stupňů a nás čekalo 30km sjezdu. Táta se na to vystrojil zimníma rukavicema, asi osmy vrstvama teplého oblečení a i tak si pak stěžoval jak mrzne. Já jsem si vystačil s cyklistickými rukavicemi a bundou. Jinak kraťasy a sandály rulez :). A taky jsem to přežil.
V horních partiích krásně svítilo sluníčko (když teda zrovna na chvilku vykouklo z poza kopců, lesů...). To už jsme ale viděli vrstvu mraků pod námi a netrvalo dlouho a ponořili jsme se do nich. V Liptovském Hrádku jsme si na benzínce dali rozehřívající kafe a čokoládu a menší energetickou snídani. Cesta do Liptovského Mikuláše utíkala docela překvapivě rychle. Pak začaly trošku kopečky, ale také to docela šlo. Jenom se všude kolem začaly povážlivě stahovat docela tmavé mraky. A pak to spustilo. Pěknej lijáček. Docela rychle jsme ale narazili na zastávku, která se nám asi na deset minut stala útočištěm. A pak bylo po všem a mohli jsme pokračovat.
Kousíček před Ružomberkom se k naší silnici připojil proud aut ze zde skončivší dálnice. To bylo dost nepříjemné, ale asi jen pět km. A pak už jsme hlavní Žilinské silnici dali sbohem a vyrazili na jih směr Banská Bystrica. Prvních asi dvacet kilometrů bylo příjemné lehké stoupání podle říčky Revuce. Pak se sklon poněkud naklonil, ale i tak nebyl zas tak veliký problém dostat se až téměř do tisíce metrů, kde jsme v turistickém centru Donovaly dali dobrej, i když trochu předraženej oběd.
Sjezd byl krásnou odměnou za vynaloženou odměnou. Ale to co jsme si sjeli, jsme si zase museli ještě jednou odpracovat při výjezdu na kopec Šturec (z asi 400m do 860).
Když jsme zvládli i to, mohli jsme se pustit dolů do Turčanských Teplic. Tam ještě jedno pivko a posledních 35km před námi.
Poslední očekávaný kopeček jsem si nějak ani pořádně nevšiml. Do Prievidze jsme přijížděli se setměním a u babičky jsme byli přesně v předem avizovaných osm nula nula. Tady už na nás čekala výborná večeře jako vždy.
Den osmý a devátý
Jsem si užíval pohody u babičky, zatímco táta si zajel vlakem na otočku domů vyřídit nějakou práci. V úterý večer už jsme ale zase oba měli všechno zabaleno a připraveno v kolech.
Den desátý
Z: Prievidza
Do: Kvasice
Ujeto: 154,64
Čas: 09:06:34
Avg: 16,9
Max: 65,2
Naštěstí se mi podařilo prosadit budíček před šestou, takže i když se snídaně a dobalování trošku protáhlo, v sedm už jsme byli v sedlech. Pro veliký úspěch jsme zvolili stejnou cestu z Prievidze jako předloni když jsme vyjížděli do Rumunska. Tentokrát jsme však jednak tuto cestu trefili téměř napoprvé a jednak bylo v poslední době docela sucho, takže nejproblematičtější úsek na cestě (jakýsi propad v silnici mezi dvěma rybníky plný hlíny respektive bahna) se dal docela na pohodu překonat. Cesta z Nováků po hlavní ale byla velmi nepříjemná, takže jsem byl nakonec docela vděčen, že jsem zvolili odbočku na Nitranské Rudno. A odtud už nahoru do sedla pod Homolku. Tam jsem tátovi trošku poodjel, takže jsem se nahoře mohl skoro čtvrthodinku opalovat a číst si knížku :). Po výjezdu jsme si zase vychutnali krásný sjezd k Váhu do Ilavy. Pak kousek rovinky a zase nahoru přes vesničku Červený Kameň (rozkládající se opravdu pod velikým červeným kamenem) nahoru ke státní hranici a byli jsme zase po několika dnech doma! Na kopečku nad hranicí jsme dorazili svačinu co jsme dostali na cestu a čekal nás poněkud drkotavý sjezd až do Brumova-Bylnice. Tam začaly krásné moravské kopečky (jejichž sklon na rozdíl od většiny jiných opravdu velmi často dosahuje a nejjednou přesahuje 10%), které jsme si ještě ošperkovali zkratkou kolem Luhačovic, která přinesla několik kopečků, kde jsem i já řadil vepředu dvojku a jednou dokonce i vzadu (což na asfaltu znamená sklon limitně se blížící 20%).
Zkratka nám ale opravdu i přes jisté komplikace cestu zkrátila a my tak mohli nerušeně minout Zlín a spustit další zkratkou po louce do Otrokovic, kde jsme se relativně dobře zorientovali a dostali se k Moravě. To už se začalo schylovat k večeru. Můj návrh projet ještě Kroměříž byl bohužel rázně zamítnul, a tak jsme v Kvasicích v poklidu povečeřeli nakládaný hermelín (jediné jídlo co měli) a trochu pokvasili. Po téhle přestávce už jsme toho moc neujeli a na prvním relativně vhodném místě jsme zakempili.
Den jedenáctý
Z: Kvasice
Do: Hradec Králové
Ujeto: 195,46
Čas: 11:10:45
Avg: 17,5
Max: 47,1
Ráno nás čekal odložený průjezd Kroměříží, po kterém následovali pěkné cestičky pomoravských lesů kolem Záříčí.
Mezi Tovačovem a Prostějov jsme v jedné vesničce posnídali klasickou mléčnou snídani. Prostějovu se nám podařilo se hezky vyhnout a vyjet až v Kostelci. Z něj příjemnou cestou podle trati do Konice, ze které jsme nakonec nevyrazili po obědě na Jevíčko ale na Chornici a Městečko Trnávku. Odtud už to byl kousek do Moravské Třebové, kde jsme se napojili na cyklostezku, kteou jsem tu minule objevil omylem. Čekal nás pěkný kopeček, ale nakonec také nebyl tak hrozný a my se mohli pustit do víceméně sjezdu do Litomyšle, odkud už zase po staré známé cestě do Chocně, kde jsem si už připadal jako doma. Táta už ani nemluvil o tom, že by jel vlakem, což původně plánoval. Na cestě do Borohrádku jsem si ještě trošku zazávodil. Pak už poklidným tempem na Vysoké Chvojno, Bělečko a byli jsme doma!!
* neúplné data způsobená například většinou nekompatibilitou mého tachometru s vlhkým prostředím
Datum: 31.8. - 10.9.2009
Celkem km: 1070
Obsazení: Táta, já
Den první
Z: Hradec Králové
Do: Duszniki Zdrój
Ujeto: 73,66km
Čas: 04:38:44
Avg: 15,8
Max: 52
Odpoledne konečně vyrážíme z Hradce směr Náchod. Ten nakonec objedeme přes krásné Peklo (s pekelnými kopečky) k přechodu Česká Čermná a odtud už hurá do naší staré známé Kudowy Zdróje. Pěkné lázeňské městečko zase nezklamalo – úplně vyzařuje pohodou, díky které se kromě pivka zdržíme i na pizzu.
Večení stoupáníčko po malé silničce v podhůří Gór Stolowych odměněno sjezdem až k Dusznikům. Tam už ale nejedem. Po pivku na dobrou noc najdeme docela pěkné místečko v lese a ani nestavíme stan. Komáři se kupodivu nedostavili, takže pohoda...
Den druhý
Z: Duszniki Zdroj
Do: Glubczyce
Ujeto: 139,22
Čas: 08:30:35
Avg: 16,3
Max: 50,7
Ráno si hned ověřujeme, že už je přeci jenom září – ačkoliv či spíše právě proto, že je úplně jasno je pěkně chladno. Po krásných malých silničkách se dostáváme až do Klodzka, kde snídáme – klasická mléčná snídaně.
Pak už se hrneme zpátky do matičky vlasti. U hranic zase jednou oceníme naše členství v EU – právě díky fondu EU totiž mají příhraniční obce možnost vystavět krásné nové silničky, které jsou ideálními cyklostezkami. Užíváme si přes 20km těchto stezek přímo kopírujících hranici. V Javorníku pod pěkným zámkem poobědváme.
Za Vidnavou se zase vracíme do Polska. Ale zase ne zas až tak na dlouho. V podvečer se nám do cesty dostává Osoblažský výběžek a my jsme na chvíli zpátky doma. V Osoblaze dáme pivko a povečeříme z vlastních zásob na místním konečném nádražíčku úzkokolejné trati z Třemešné.
Po této příjemné české přestávce se zase vracíme do Polska. V Glubczyci kvůli dlouhému čekání na pivko zkysnem až skoro do tmy. Ale to není velkou komplikací při stavbě stanu kousek za městem na poli, kde nás ještě večer překvapí projíždějící traktor. Pak už je ale klid.
Den třetí
Z: Glubczyce
Do: Wisla
Ujeto: 132,19
Čas: 08:24:55
Avg: 15,6
Max: 52,6
Ráno v Kietrzu trochu komplikovaně hledáme cestu k přechodu. Brzy zjistíme proč. Zatímco až k hraniční čáře uprostřed pole vede pohodová asfaltka, za čárou začíná docela hrozná polňačka. Holt Češi trochu nestíhaj. Dalších 20km je ale v pohodě a my se tak docela rychle dostáváme zase pro změnu k polské hranici. Tam projíždíme po malých silničkách po malých vesničkách po docela velkých kopečkách. Jedna z vesniček má docela vtipné jméno – Uchylsko.
Ani teď se ale nezdržíme dlouho. Čeká nás poslední krátká návštěva vlasti – Petrovice u Karviné. Tam si ověřujeme, jak může být někdy těžké najít hospodu. Ale nakonec se zadaří a my můžeme dát zbohem naší krásné republice a vrhnout se zpět do Polska.
Tam zjišťujeme, že je docela komplikované orientovat se na jejich malých silničkách, ačkoliv většina z nich je na naší mapě. Nakonec to ale za pomoci mírně zmatečných cyklostezek zvládneme a dostáváme se i přes území mimo mapu až k řece Wisle. Tam už se připojujeme na dálkovou greenway od kdovíkud kdovíkam právě proti proudu řeky Wisly. Dojíždíme až do stejnojmeného městečka. V jeho blízkosti nakonec nacházíme jakž takž vhodné místo pro náš stan.
Den čtvrtý
Z: Wisla
Do: Vitanová
Ujeto: 104,21 *
Čas: 05:45:12 *
Avg: 16
Max: 48,7
Ráno dojíždíme až téměř k prameni Wisly. Krásná příroda ale bohužel místy jedeme po silničkách s dost silným provozem. Je tady taky docela dost kopečků. Přeci jen jsou to polské Beskydy. Vrcholový kopeček má přes 800metrů. Krásný sjezd. Obzvláště asi šest km po malé asfaltečce bez provozu opravdu nádhera. Po obědě u obchodu v menším městečku nás ale zase čeká pěkný výšvih přes 800metrů. A to už se dostáváme konečně do třetí a poslední země na naší cestě – vítá nás Slovenská Orava.
Konečně také trochu rovinky, takže průměr jde trochu nahoru. Projíždíme kolem přehrady a dál na východ. To už se nám objevuje na obzoru cíl našeho snažení – Tatry!
Povečeříme v Trstěnné a kousek za ní to pro dnešek zabalíme uprostřed pole. Tady nás v noci překvapí auto, které se na nás vyloženě přijede podívat. Ale nic nezmizelo, takže pohoda.
Den pátý
Z: Vitanová
Do: Nová Lesná
Ujeto: 90 *
Počasí, které už večer bylo poněkud zamračené se přes noc moc nezlepšilo, ale to nás nebrzdí, protože víme (i vidíme), že už to nemáme daleko. Projedeme kolem staré celnice, která se přebudovává na restauraci a jsme po dlouhé době zase v Polsku, kde v první vesničce také snídáme.
Když zase vyrážíme, začíná s chvilkovými přestávkami poprchat. Když prší více čekáme chvíli pod střechou, ale pak už to neřešíme a jedem. V Zakopaném velmi rychle zvládáme nepříjemný úsek s opravdu velkým provozem (naštěstí až tak velkým, že šlo spíš o dlohou šnůru pomalu jedoucích aut, což není tak hrozné). No a pak už stejně jako před třemi lety z Poroninu na Bukowinu Tatrzansku, kousek do kopečka a sjezd dolů k hraničnímu přechodu.
Déšť mezitím zase víceméně ustal, ale pořád je pod mrakem a docela chladno. Cesta Tatranskou Kotlinou pod Belianskými Tatrami utekla docela rychle. Trochu nás překvapuje, že to z Tatranské Lomnice do Smokovce je docela dost do kopečka. Potom už jen pěkný sjezdík do Nové Lesné, kde se ubytováváme na privátě, kde už byl táta dvakrát spolu s partou při návštěvě Tater.
Docela se to hodilo, protože jsme potřebovali usušit většinu věcí.
Den šestý
Byl v plánu nějaký pěkný horský výstup, ze kterého nakonec byla jen promočená cesta na Popradské pleso a dolů na Štrbské. Za deště to fakt není ono...
Den sedmý
Z: Štrbské Pleso
Do: Prievidza
Ujeto: 181,06 *
Čas: 08:05:23 *
Avg: 18,6 *
Max: 57,1
Na základě nehezké předpovědi pro Tatry a ne tolik nehezké předpovědi pro zbytek Slovenska, jsme se rozhodli zkrátit pobyt v těchto krásných nejmenších velehorách v Evropě a vidat se na cestu zpět.
Přes moje veliké protestování jsme nakonec ráno vyrazili električkou s kolama na Štrbské Pleso. Tam jsme byli kolem sedmé. Mohlo být tak kolem pěti stupňů a nás čekalo 30km sjezdu. Táta se na to vystrojil zimníma rukavicema, asi osmy vrstvama teplého oblečení a i tak si pak stěžoval jak mrzne. Já jsem si vystačil s cyklistickými rukavicemi a bundou. Jinak kraťasy a sandály rulez :). A taky jsem to přežil.
V horních partiích krásně svítilo sluníčko (když teda zrovna na chvilku vykouklo z poza kopců, lesů...). To už jsme ale viděli vrstvu mraků pod námi a netrvalo dlouho a ponořili jsme se do nich. V Liptovském Hrádku jsme si na benzínce dali rozehřívající kafe a čokoládu a menší energetickou snídani. Cesta do Liptovského Mikuláše utíkala docela překvapivě rychle. Pak začaly trošku kopečky, ale také to docela šlo. Jenom se všude kolem začaly povážlivě stahovat docela tmavé mraky. A pak to spustilo. Pěknej lijáček. Docela rychle jsme ale narazili na zastávku, která se nám asi na deset minut stala útočištěm. A pak bylo po všem a mohli jsme pokračovat.
Kousíček před Ružomberkom se k naší silnici připojil proud aut ze zde skončivší dálnice. To bylo dost nepříjemné, ale asi jen pět km. A pak už jsme hlavní Žilinské silnici dali sbohem a vyrazili na jih směr Banská Bystrica. Prvních asi dvacet kilometrů bylo příjemné lehké stoupání podle říčky Revuce. Pak se sklon poněkud naklonil, ale i tak nebyl zas tak veliký problém dostat se až téměř do tisíce metrů, kde jsme v turistickém centru Donovaly dali dobrej, i když trochu předraženej oběd.
Sjezd byl krásnou odměnou za vynaloženou odměnou. Ale to co jsme si sjeli, jsme si zase museli ještě jednou odpracovat při výjezdu na kopec Šturec (z asi 400m do 860).
Když jsme zvládli i to, mohli jsme se pustit dolů do Turčanských Teplic. Tam ještě jedno pivko a posledních 35km před námi.
Poslední očekávaný kopeček jsem si nějak ani pořádně nevšiml. Do Prievidze jsme přijížděli se setměním a u babičky jsme byli přesně v předem avizovaných osm nula nula. Tady už na nás čekala výborná večeře jako vždy.
Den osmý a devátý
Jsem si užíval pohody u babičky, zatímco táta si zajel vlakem na otočku domů vyřídit nějakou práci. V úterý večer už jsme ale zase oba měli všechno zabaleno a připraveno v kolech.
Den desátý
Z: Prievidza
Do: Kvasice
Ujeto: 154,64
Čas: 09:06:34
Avg: 16,9
Max: 65,2
Naštěstí se mi podařilo prosadit budíček před šestou, takže i když se snídaně a dobalování trošku protáhlo, v sedm už jsme byli v sedlech. Pro veliký úspěch jsme zvolili stejnou cestu z Prievidze jako předloni když jsme vyjížděli do Rumunska. Tentokrát jsme však jednak tuto cestu trefili téměř napoprvé a jednak bylo v poslední době docela sucho, takže nejproblematičtější úsek na cestě (jakýsi propad v silnici mezi dvěma rybníky plný hlíny respektive bahna) se dal docela na pohodu překonat. Cesta z Nováků po hlavní ale byla velmi nepříjemná, takže jsem byl nakonec docela vděčen, že jsem zvolili odbočku na Nitranské Rudno. A odtud už nahoru do sedla pod Homolku. Tam jsem tátovi trošku poodjel, takže jsem se nahoře mohl skoro čtvrthodinku opalovat a číst si knížku :). Po výjezdu jsme si zase vychutnali krásný sjezd k Váhu do Ilavy. Pak kousek rovinky a zase nahoru přes vesničku Červený Kameň (rozkládající se opravdu pod velikým červeným kamenem) nahoru ke státní hranici a byli jsme zase po několika dnech doma! Na kopečku nad hranicí jsme dorazili svačinu co jsme dostali na cestu a čekal nás poněkud drkotavý sjezd až do Brumova-Bylnice. Tam začaly krásné moravské kopečky (jejichž sklon na rozdíl od většiny jiných opravdu velmi často dosahuje a nejjednou přesahuje 10%), které jsme si ještě ošperkovali zkratkou kolem Luhačovic, která přinesla několik kopečků, kde jsem i já řadil vepředu dvojku a jednou dokonce i vzadu (což na asfaltu znamená sklon limitně se blížící 20%).
Zkratka nám ale opravdu i přes jisté komplikace cestu zkrátila a my tak mohli nerušeně minout Zlín a spustit další zkratkou po louce do Otrokovic, kde jsme se relativně dobře zorientovali a dostali se k Moravě. To už se začalo schylovat k večeru. Můj návrh projet ještě Kroměříž byl bohužel rázně zamítnul, a tak jsme v Kvasicích v poklidu povečeřeli nakládaný hermelín (jediné jídlo co měli) a trochu pokvasili. Po téhle přestávce už jsme toho moc neujeli a na prvním relativně vhodném místě jsme zakempili.
Den jedenáctý
Z: Kvasice
Do: Hradec Králové
Ujeto: 195,46
Čas: 11:10:45
Avg: 17,5
Max: 47,1
Ráno nás čekal odložený průjezd Kroměříží, po kterém následovali pěkné cestičky pomoravských lesů kolem Záříčí.
Mezi Tovačovem a Prostějov jsme v jedné vesničce posnídali klasickou mléčnou snídani. Prostějovu se nám podařilo se hezky vyhnout a vyjet až v Kostelci. Z něj příjemnou cestou podle trati do Konice, ze které jsme nakonec nevyrazili po obědě na Jevíčko ale na Chornici a Městečko Trnávku. Odtud už to byl kousek do Moravské Třebové, kde jsme se napojili na cyklostezku, kteou jsem tu minule objevil omylem. Čekal nás pěkný kopeček, ale nakonec také nebyl tak hrozný a my se mohli pustit do víceméně sjezdu do Litomyšle, odkud už zase po staré známé cestě do Chocně, kde jsem si už připadal jako doma. Táta už ani nemluvil o tom, že by jel vlakem, což původně plánoval. Na cestě do Borohrádku jsem si ještě trošku zazávodil. Pak už poklidným tempem na Vysoké Chvojno, Bělečko a byli jsme doma!!
* neúplné data způsobená například většinou nekompatibilitou mého tachometru s vlhkým prostředím