Z Turecka do Čech
Letos se mi každoroční delší cyklovýprava nabídla sama tím, že jsem měl možnost od února do května studovat v jihoturecké Mugle a navíc jsem zde měl své kolo. Takže zatímco ostatní mí kolegové vyhledávali na internetu nejlevnější letenky, já se probíral mapami a vybíral nejlepší cestu. Nejvíce jsem se obával cesty přes země bývalé Jugoslávie. Proto mě docela dost potěšilo, když se mi podařilo přesvědčit tátu, že zabalí kolo a přijede mi naproti do Sofie.
Ve škole jsem měl být oficiálně do sedmého června, ale všechny přetěžké zkoušky probíhaly už v květnu, a tak jsem se rozhodl vyrazit co nejdříve. Nakonec se povedlo v pátek 30. května.
Den první
Jelikož koncem května to v jižním Turecku už pěkně žhne, rozmýšlel jsem jak to udělat, abych si toho pařáku vychutnal co nejméně. Nabízela se klasická možnost vyjet co nejdříve, ale tu jsem na konec zamítl a rozhodl se vyjet po obědě. Nakonec jsem Vyrážel něco před půl třetí. Přímo do největšího pařáku. A do největšího kopce. Od pobřežní Akyaky se zvedají serpentýny vysoko do kopců obklopujících moře. Takže prvních devět km průměrným stoupáním asi sedm procent. Ale tuhle cestu jsem už znal, takže jsem věděl do čeho jdu. Lilo ze mě slušně, ale celý kopeček jsem vyjel bez zastavení a ku mému překvapení na převod 2-4. Pak kopeček dolů, chvilka rovinky a další slušný kopeček až do sedla kolem osmy set metrů nad mořem. To už jsem byl nad Muğlou. Naposledy jsem zamával univerzitě, kterou jsem čtyři měsíce tak rád navštěvoval. Město jako takové jsem minul po objezdu a už jsem si to šinul na Jatağan. Až tam jsem znal cestu alespoň ze stopu a z busu. Pak začínala cesta nová a nepoznaná. A do kopců. Mezitím už povolil nejhorší pařák a já si užíval pěkné podvečerní jízdy. Když už jsem se pomalu začínal rozhlížet po místě, kde složit hlavu, podařilo se mi špatně odbočit a vyjet si asi tři sta výškových metrů k nějaké fabrice, kde končila cesta. Díky hloupé radě jednoho mopedisty jsem si pak ještě trošku zajel tím, že jsem se vracel až k odbočce odkud jsem odbočil, ačkoliv jsem mohl na silnici najet až dále. Ale nevadí. To už byla docela slušná tma, takže jsem kromě blikačky nasadil i čelovku. A pak se objevilo místo zaslíbené. Zabočil jsem jen kousek do křovin vedle silnice, tam jsem položil kolo, vytáhl celtu a spacák a po krátké večeři už jsem blaženě usínal po prvním úspěšném půldni cesty.
Ujeto: 88,56km
Trasa: Akyaka > Muğla > Jatağan > Kavakköy > Derebağ
Den druhý
Ráno jsem si dovolil spát až do 4:54, což je na mé cyklistické poměry dost pozdě, ale přeci jen tu slunko vychází o trochu později než u nás (tedy o dost dřív, ale díky časovému posunu vlastně později :) ). Bez delšího prodlužování jsem vyrazil vstříc menšímu kopečku a pak už dolů a dolů a pak kousek dokonce nečekaně po rovině, abych přijel do většího městečka Nazilli (asi 150tisíc obyvatel), které jsem již jednou dříve navštívil a dost jsem si ho oblíbil. I proto jsem právě zde posnídal, přičemž jsem se stihl chvíli pobavit s majitelem obchodu, kde jsem si snídani kupoval. Potom už do kopců. Nazilli bylo ve výšce necelých 100 metrů nad mořem a mě čekalo sedýlko kolem sedmi set. To nebyl zas takový problém. Jenom mě potkala taková menší nepříjemnost. Jel jsem vysoko na údolím a přede mnou se náhle objevil moc pěkný pohled na sedlo, které mě čekalo. Tak jsem si řekl, že si jej vyfotím. Jako na zavolanou se objevilo na straně silnice rozšíření, na kterém bylo postaveno několik včelích úlů. Proti včeličkám jsem nikdy nic neměl, tak jsem zaparkoval kolo vedle nich, vyndal foťák a vydal se k okraji. Najednou jsem jenom zaslechl bzzz bzzzz bzzz a job. Už jsem měl žihadlo zezadu v krku. Než jsem se nadál, měl jsem další dvě v jedné ruce. Dal jsem se na zběsilý útěk. Schytal jsem asi ještě další dvě nebo tři žihadýlka a několika včelkám se převelice zalíbilo v mých vlasech. Musel na mě být zajímavý pohled, když jsem se jich snažil zbavit. Z focení tedy nakonec nebylo nic a já rychle ujížděl pryč s tím, že včelám už nikdy nebudu věřit a úlům se budu z dálky vyhýbat. Pak mě už čekal zasloužený sjezdík a po něm nečekaně kousek rovinky až k městu Ödemiş, které zase nebylo příliš vysoko nad mořem. Kousek za ním jsem si vychutnal parádní oběd (ekmek- to jako chleba, dvě obrovská rajčata, papriky, výborný sýr, který jsem koupil už včera a samozřejmě Efes – nejlepší turecké pivko). Oběd na pěkné loučce ve stínu keřů jsem proměnil v asi hodinovou siestu, protože se mi nechtělo do popoledního pařáku. Obzvláště když jsem věděl co mě čeká. Čekalo mě další sedýlko, tentokráte ve výšce 1200 m.n m. A tam jsem měl vystoupat na nějakých 18km. Prostě chuťovka. Prvních asi šest, sedm km bylo docela v pohodě, jenom mírnější kopeček. Pak se to začalo zpříkřovat. Po chvíli mě předjel traktůrek s návěsem a kousek přede mnou zastavil. To mě asi bude chtít odvést, pomyslel jsem si s úsměvem na tváři. A taky že ano. Řidič mě začal přesvědčovat, že kopec je moc dlouhý a teplota moc vysoká a ať se na to vykašlu a nechám se vyvést nahoru. Opravdu se divil, že jsem jeho nabídku slušně odmítl. Myslím, že mě měl za naprostého šílence. O nějakých pět km dále jsem si začal říkat, proč že jsem s ním nejel, a že opravdu asi jsem šílenec. Po deseti km jsem se za to již proklínal. Ale nakonec jsem se přeci jen dočkal vrcholu. Málem jsem padl samou blažeností. Sjezd dolů, do města Salihli mi byl dobrou odměnou. Tam jsem si koupil něco k jídlu, a pak jsem ještě neodolal, když jsem uviděl tavuk doner (jako kuřecí kebab) za liru. Posilněn jsem vyrazil po úzké rozbité frekventované silničce do menších kopečků. Bylo to docela nepříjemné. Ale vydržel jsem to asi deset km a jako mávnutím proutku najednou velice rapidně ubylo aut a silnice byla najednou široká a s novým povrchem. Jaká to příjemná změna. Jenom kopečky začaly být trochu větší. Ale to mě nemohlo znejistit. Chtěl jsem dnes zakempit co nejdříve, a tak jsem už v osm začal hledat místo, ale jako naschvál se přes půlhodiny nic vhodného neobjevilo. Až pak jsem si všiml odbočky dolů k políčku. Sjel jsem tam a zjistil, že místo není úplně nejvhodnější, ale zpátky už se mi nechtělo. Tak jsem jenom ještě počkal, než se trochu setmělo, rozhodil jsem celtu a spacák a po menším boji s komáry jsem usnul jak nemluvně.
Ujeto: 205,93km
Trasa: Derebağ > Bozdoğan > Nazilli > Beydağ > Ödemiş (123m.n m) > Bozdağ Üçler Geçidi (1200m.n m.) > Salihli > Büyükbelen
Den třetí
Budík zvonil dnes dokonce až v 5:05. O to rychleji jsem zabalil a vyrazil. Jestli večer po silnici už moc aut nejezdilo, teď tam nebyl opravdu téměř nikdo. Tedy téměř. Předjel mě jakýsi menší ford a zastavil přede mnou. Nejistě vystoupil asi čtyřicetiletý muž, který na první pohled vypadal, že není úplně při smyslech. Kupodivu mluvil trochu anglicky. Snažil se mě přesvědčit ať jedu s ním. Nechtěl jsem. Po chvíli se tedy se mnou rozloučil s něčím jako že se ještě uvidíme. Vyjel jsem dál. V jinak pusté krajině přede mnou se objevila kousek od silnice jakási farma. A od ní ke mně doléhal psí štěkot. Nechávalo mě to klidným. Až do chvíle než jsem přijel až tam a proti mně vyběhlo stádo ovčáckých pejsků. Nevypadali úplně přátelsky. Zdálo se, že mě nechtějí nechat projet, ale když jsem přibrzdil opravdu na minimální rychlost a přesunul se na úplně okraj silnice, jenom kolem mě chvíli pobíhali a pak mě nechali ujíždět. To jsem už v dálce před sebou uviděl známé auto onoho magora. Čekal na mě a tentokráte mě zval na snídani. Nechtěl jsem. Pak mi skoro začal cpát kolo do auta, ale nedal jsem se. Zase tedy odjel. Následně se objevila další farma, u které byli ještě trochu nepříjemnější pejsci, kvůli kterým jsem musel i na chvíli sestoupit z kola a čekat než se pořádně vyštěkají. Naštěstí jsem nakonec bez úhony zase odjel. Další setkání s oním magorem bylo o něco příjemnější. Seděl v autě jandarmy (to jako policie). Chtěl si se mnou zase povídat, ale já radši ujížděl s klidem v duši, že už ho snad nepustí. Čekala mě ještě jedna farma. Zase nic příjemného, ale zase jsem projel. Pak mě předjelo ono jandarmácké auto, a já se těšil, že debílek už se veze. Ten se však vezl až kousek za nimi ve svém voze. Zase přede mnou zastavil. Z čista jasna na mě vybalil: „Are you gay??“. Tak jsem jenom zařval „noooo!!!“ a už jsem ujížděl. Ještě jsem zaslechl jak se mi omlouvá, ale to mě nezpomalilo. Naštěstí už nebylo žádné další setkání ani s magorem ani se psy. Takže jenom takové ranní zpestření. Pak už rychlá snídaně a cesta do Somy, odkud jsem se těšil na pěknou cestu podle trati. Cesta začínala hned pěkným kopečkem. U studánky jsem si chvíli popovídal s chlapíkem se sajtkárou. Nabízel mi, že mě odveze, ale já jen se smíchem odmítal. To jsem nevěděl o čem mluvím. Zatímco trať si vedla pěkně v údolíčku, silnice si to štrádovala přes jeden kopec za druhým, k čemuž se přidal dost silný protivítr. Cesta byla opravdu boj. Ale nakonec jsem to překonal. Kupodivu se mi podařilo podle plánu zahnout asi patnáct kilometrů před velkým městem Balikesir do kopců po malé cestičce. Jelo se po ní docela příjemně, na to, že ani nebyla asfaltová. Hlavně okolo byla krásná příroda. Bez větších problémů jsem tedy přej hřeb a objel tím Balikesir a ocitl se již na silnici směr Çanakkale. Bylo už pozdnější odpoledne ale mně se najednou jelo opravdu krásně. A to i když jsem odbočil po méně hlavní silnici do kopců. Projel jsem pěkným městečkem mezi horami Balyou a jel jsem do dalších kopečků. Vyjel jsem až do docela vysokého sedla a teprve kousek za ním jsem ulehl za malý (asi dvoumetrový) kopeček, který mě dělil od silnice. Místo to bylo pěkné, jenom těch komárů tady zas bylo o něco více než včera. K rozdělávání stanu mě to ale zase nepřinutilo.
Ujeto: 207,96km
Trasa: Büyükbelen > Akhisar > Soma > Savaştepe > Ertuğrul > Dallıdamdıra > Akbaş > Balya > Alancık
Den čtvrtý
Ráno budík ve 4:54 a hurá po pěkné silničce nádhernou přírodou. Projel jsem několik vesniček, ale nikde jsem nepotkal obchod při silnici a odbočovat kvůli tomu někam do centra se mi nechtělo. Takže jsem nakonec asi po třiceti pěti km rozhodl, že dneska čerstvý ekmek nebude a najedl jsem se na pěkném starém mostě ze včerejších zásob. Cesta před Çanakkale stála opravdu zato. Jelo se vysoko nad nádhernou modrou řekou obklopenou skalami. Jediné co mě trochu znepokojovalo byl sílící vítr, který zatím foukal z boku, ale tak nějak jsem si domyslel, že se dnes budu muset vydat proti němu. V Çanakkale jsem strávil asi příjemnou hodinku a půl a velmi účelně jsem utratil šest a půl lir – za dvě jsem si koupil lístek na svobodu – tedy jízdenku na přívoz přes Dardanelli do Evropy, za další dvě liry jsem si koupil výborné dva tavuk donery a za dva a půl liry si vychutnal točený Efes (což je cena na Turecko opravdu nevídaně malá). Pak už jsem se nalodil a asi po dvaceti minutách plavby byl doma – v Evropě. Čekala mě krásná cesta podle moře po krásnými horami na druhé straně, po které ani nejezdilo příliš mnoho aut (víceméně jenom ty, které přejely přívozem). To by bylo všechno krásné, ale mé obavy se naplnily a vítr, který ještě o dost zesílil, teď vál přímo proti mně. Takže ač jsem jel po rovince makal co to šlo, průměrná rychlost se pohybovala kolem 15km/h. Byl to opravdu boj. Kousek za městem Gelibolu (odkud trochu zesílil provoz, protože tady je další přívoz z Asie) jsem zajel na benzínku, kde jsem si jednak nechal promáznout řetěz, dal si Efes strong (pivo ředěné vodkou) a sblížil se s místním personálem. Byla to bezva parta. Kecal jsem s nima asi půl hodiny. Jen jeden z nich uměl anglicky, ale stejně jsme se domluvili. Jeden mi nabízel, že klidně můžu dnes přespat u něj. Nakonec mi alespoň vnutili dva energy drinky na cestu. Opravdu mě to setkání dost zvedlo po tom hnusném protivětru, který už jsem teď (možná hlavně kvůli tomu Efesu :) ) ani příliš nevnímal. Ujel jsem ještě asi patnáct km a zabalil to. Dokonce jsem kvůli komárům poprvně stavěl stan.
Ujeto: 209,14km
Trasa: Alancık > Çakır > Çan > Kirazlı > Çanakkale >ferry> Eceabat (Evropa) > Gelibolu > Koruköy
Den pátý
Ráno mě čekal na rozjezd pěkný kopeček, který jako by tu vyrostl z té roviny okolo. Pak už větší městečko Keşan, kde jsem posnídal a vydal se směr Junanistán (to je turecký název pro Řecko – nemají se navzájem vůbec rádi, tak si to dávají znát i takhle :) ). Provoz slábnul a slábnul a na hranice jsem přijel tak nějak osamoceně. Odbavení na turecké straně trvalo asi deset minut a šlo spíš o příjemné popovídání s pohraničákama, které předcházelo výstupnímu razítku v mém pase. Pak už přes řeku kolem tabule Hellas (to jako že Řecko) a už jsem čekal řeckou celnici, když tu...zrada. Kolem silnice byl po obou stranách plot s ostnáčem a přede mnou tunel. Moje neblahá předtucha se naplnila. Stačilo se přiblížit k okraji a v tunelu se spustila nehorázná očistná sprcha. Rozhlížel jsem se kol kolem, kde bych našel někoho, kdo by to byl schopen vypnout. Nikde nikdo. Vracet se přes most k turecké celnici asi nemělo cenu. Tak jsem tam asi pět deset minut nerozhodně blumal, až jsem se odhodlal, poodlej asi padesát metrů zpět, dal si pořádný rozjezd, zavřel oči i všechny další tělní otvory a prořítil se tunelem. No co, trocha hygieny neškodí. Na řecké straně jsem asi deset minut čekal na odbavení jednoho turka. Mezi tím přijelo auto s řeckou spzkou. Chlapík vystoupil a cpal se dopředu. Ale já jsem se nedal a nacpal se i s kolem první k okýnku a pozdravil anglicky. Řek, který pravděpodobně očekával, že se mnou budou delší obštrukce se ještě snažil vynutit si přednost tím, že pozdravil řecky. Pohraničák se naštěstí nedal, vzal můj pas, otevřel ho, zeptal se: „Tomas, Čechie?“. Tak jsem jenom kývnul, vzal pas a už jsem uháněl po dálnici vstříc Hellasu. Po dálnici proto, že tu jiná silnice nebyla. Alespoň ne prvních osm km. Během těch mě předjel pouze ten předbíhavej Řek a ještě jedno auto. Prostě provoz jak má být. Po osmy km, jsem přeci jen z dálnice raději sjel a vyrazil směr město Alexandroupoli. Tam jsem se nechal ožebračit ve směnárně, kdy jsem za ušetřené liry dostal minimálně o pět až deset eur méně než jsem si zasloužil, ale aspoň že něco. Následně jsem rychle zjistil, že Řecko je pěkně drahá země a eura tady mizí rychleji než v Turecku liry (a to mají dvakrát takovou hodnotu). Po pořádném obědě jsem vyrazil dále na západ. Cestou jsem potkal dva kluky na kolech s brašnami, kteří měli ještě špinavější trička než já, a to bylo co říct. Na otázku odkud jsou, řekli, že ze Švédska. Tak jsem se zeptal, jestli jedou od tama. Se smíchem řekli, že to fakt ne, že oni jedou z Portugalska. Hezké. Měli namířeno do Istanbulu a jeden z nich chtěl dál pokračovat až do Číny. Chvíli jsem s nimi poklábosil a následně jsme se vydali každý svým směrem. Projel jsem ještě větším městečkem Komotini a ve vesničce Íasmos jsem se nechal od jednoho chlapíka pozvat na pivko. Bylo to fajn. Pak už jsem to kousek za vesnicí zabalil. Zase jsem stavěl stan.
Ujeto: 221,27km
Trasa: Koruköy > Kavak > Keşan > Ipsala > Peplos (GR) > Alexandroúpoli > Komotini > Íasmos
Den šestý
Ráno příjemná, i když docela drahá snídaně nad Xánthi. Pak docela kopcovitá cesta do Drámy. Už jsem si i stihnul zvyknout na rovinky, za poslední dva dni :). Z Drámy to ale zase jelo docela parádně a já byl v Séresi mnohem dřív než jsem čekal, takže jsem ještě v pohodě stihnul dojet do Iraklie, kde jsem dal gyrosa (dvakrát větší kebab, který stojí čtyřikrát tolik :) ) a vyrazil blíže k makedonským hranicím. Svět jako by se náhle změnil. Jiní lidé, špinavé domy, nepořádek. A to jsem byl teprve 60km od jejich hranic. Později jsem zjistil, že to bylo ovlivněno spíš blízkostí hranic bulharských. Tentokráte jsem nocoval v lesíku nedaleko vesnice odkud se do noci ozýval štěkot psů, který mě úplně neuklidňoval.
Ujeto: 221,49km
Trasa: Íasmos > Xánthi > Dafnó > Paranésti > Dráma > Alistráti > Pentápolis > Séres > Vamvakiá > Iráklia > Virónia
Den sedmý
Ráno cesta k makedonským hranicím utekla docela rychle. Vůbec jsem netušil co čekat od této země, o které jsem téměř nic nevěděl, a tak jsem čekal to nejhorší. Tomu trochu nasvědčovaly i poslední dva km cesty před hranicemi – rozbitá, neudržovaná atd. Jen co jsem ale bez větších problémů hranice přejel, silnička začala dosahovat lepší úrovně než bych od podobné silnice očekával v ČR. Navíc mě docela potěšilo, že se dokážu bavit s místními lidmi jakousi směskou mezi slovenštinou, polštinou, ruštinou a češtinou. Jsme holt všichni slovani. Bez problémů se mi podařilo rozměnit deset eur za místní měnu a hned za velmi malou část koupit snídani. Po nějakých 30km jsem dojel do většího městečka Strumnica, které mě překvapilo ještě příjemněji – před moderním centrem města s fontánami a dalšími buržuastnostmi, by se mohlo stydět leckteré české městečko. Na hlavním náměstíčku jsem si koupil levné, ale dobré plechovkové pivo Skopjo a chvíli si popovídal s několika místními. Ti si stěžovali, jaké mají problémy dostat vízum na cestu kamkoliv, takže jsou tady vlastně zavřeni a nemůžou nikam. Docela jsem je upřímně litoval. Pak jsem vyrazil po hlavnější silnici podle plánu směr bulharské hranice. Nejdříve mě trochu znejistil poněkud silnější provoz, ale ten se o dost snížil hned za první větší vesnicí Dabila. V poslední větší vesnici před hranicemi (Novo Selo), jsem se rozhodl utratit zbytek peněz, a tak jsem si dal v restauraci oběd (který jsem si z lístku v azbuce vybral čistě náhodně :) ) a dvě pivka. Oběd byl výborný, ale stále mi ještě zbývalo dost dinárů. Tak jsem ještě zajel na trh, kde jsem si koupil banán a asi kilo paprik. A dinárů zase skoro neubylo. Již jsem to vzdal, protože víc už jsem toho opravdu tahat nemohl. Tak mi alespoň zbudou nějaké na památku. Na bulharské hranici zase vše bez problémů. Ale kousek za hranicemi se předtím autuprázdná silnice začala více a více zaplňovat. Na první benzínce jsem si bez problémů vyměnil eura za levy. Na další benzínce jsem si koupil mapu Bulharska za celé 2levy (asi 25korun :) ). Když jsem tak seděl a studoval mapu, dal se se mnou do řeči benzínkář, který kupodivu uměl anglicky (první a poslední takto jazykově vybavený Bulhar). Vnucoval mi myšlenku, že do Sofie se dostanu jedině po hlavní silnici E79. To se mi vůbec nelíbilo, a ukazoval jsem mu některé menší silničky na mapě. Říkal, že to je jen ztráta času, že se tamtudy zkrátka jet nedá. O chvíli později jsem potkal bulharského cyklistu, který umě docela bezvadně česky. Říkal, že tady nedaleko bydlí, a že občas jezdí na kole do Sofie nebo i jinam. Ale jen po hlavních silnicích, protože jinudy to přeci nejde. Prý už 20let jezdí po E79ce a už si zvyknul a ani mu ten provoz nevadí. Bavili jsme se pak i o jiných věcech a bylo to příjemné pokecání. Ale ta hlavní silnice se mi nechtěla líbit. Jelikož jsem měl času dost a dosti, přeci jen jsem vyzkoušel jednu vedlejší silničku. A hleďme. Nový asfalt, docela široká, žádná auta, prostě ráj! Nový asfalt sice nevydržel dlouho, ale kvalita nespadla hluboko pod české vedlejší silničky. Spíš se držela nad nimi. V jedné pěkné vesničce jsem zastavil v jedné pěkné hospůdce. Dal jsem si pivko, a jelikož bylo ještě hodně brzy, ale mě už se nechtělo jezdit nikam moc dál, dal jsem si ještě jedno (za necelých deset korun, no nekupte to :) ). Mezi tím se vedle mě objevil jacísi místní dva ožrani. Tak jsem pochválil místní pivko a než jsem se nadál, stálo přede mnou třetí. Nejprve jsem ho nechtěl pít, ale jelikož bylo opravdu ještě dost brzy, tak jsem se nakonec nechal přesvědčit. Pak už jsem se ale rozloučil a vyrazil hledat za vesnici nocleh. Dojel jsem až k další vesnici, ale do té už se mi nechtělo, tak jsem se vrátil skoro až zpátky k první, kde jsem kus od silnice postavil stan na jakémsi strništi. Po třech pivkách se mi spalo krásně.
Ujeto: 186,3km
Trasa: Virónia > Rodópoli > Drossáto >Stari Dojran (Mak) > Novi Dojran > Strumnica > Dabila > Novo Selo > Parvomaj (BG) > Petrič > Mikrevo
Den osmý
Ráno jsem nelenil, protože jsem věděl, že mě přeci jen čeká nevyhnutelný kus po hlavní E79ce a chtěl jsem si to odbýt co nejdříve. I přes vcelku časnou hodinu byl provoz dosti nechutný. Kamion stíhal kamion a v úzkém údolíčku mezi skalami, kde se vinula jen řeka, trať a silnice to nebylo nic příjemného. Navíc se zatáhlo, a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Dojel jsem do nehezkého městečka, kde jsem v potravinách nesehnal nic pořádného kromě chleba a jogurtu (který jsem dostal, když jsem řekl, že chci mlíko), Snědl jsem to na nádraží v poněkud pochmurné náladě při pohledu na černé mraky honící se všude okolo. Když jsem po snídani vyrazil, začaly se od zadního kola ozývat divné zvuky. Po chvilce prozkoumávání jsem zjistil, že mi vypadl jeden šroubek z nosiče, a ten teď dře o zadní kolo. Zkusil jsem to násilím narovnat, ale dosáhl jsem jen toho, že tento se zasekl do devítikolečka. No potěš. Tak jsem dotlačil k parčíku s lavičkami a tam jsem poprvé za celou cestu odstrojil veškerou výbavu. Poté mi jako z nebe spadl držák na blikačku, který byl připevněn šroubkem, který pasoval do nosiče! Celá operace i s následným nastrojením netrvala déle než dvacet pět minut. Mezi tím dokonce vykouklo sluníčko a černé mraky se rozutekly. Zkrátka celkové zlepšení nálady. Sice jsem po chvíli zase najel na onu hnusnou hlavní, ale asi po pěti km jsem z ní zase mohl odbočit. V pěkné vesničce jsem si koupil chleba, nějakou zeleninu a pivko a to jsem za vesnicí spořádal. Teď na mě zas zaútočil jiný neduh, a to alergie, která už o sobě dávala poslední dny znát, ale teprve teď se projevila naplno. Nakonec to bylo až tak vážné, že jsem se odhodlal vytahat půlku brašen a najít platíčko s Claritinama (to jako práškama proti alergii). Kupodivu i docela zabraly, takže mi ani nevadilo, když jsem asi po pětikilometrovém výjezdu zjistil, že jedu vlastně úplně špatně a musím se vrátit až k hlavní silnici. Přeci jen jsem měl ještě celý dnešek a zítřek, abych se dostal k Sofii, kde se v neděli ráno potkám s tátou. Po hlavní už mě čekalo asi jen pět km, a pak odbočka a hurá do jiných kopců. To už se zase pomalu začínaly po obloze honit další černé mraky. Začal jsem víceméně manévrovat podle toho, kde zrovna byly, a kde ne. Ale pak už byly všude a doléhaly ke mně i zvuky hromů. Projížděl jsem přes malé neutěšené vesničky, kde bylo ještě mokro po dešti, který jsem naštěstí nestihl. Pak jsem si ještě zajel asi kilometr z pěkně prudkého kopečka, který jsem pak musel vyjíždět. Asi kolem sedmé jsem dorazil do dnešního cíle cesty – Bobova dolu. Odporné to těžební městečko bez jakéhokoliv centra či čeho podobného. Aspoň jsem si nakoupil dost jídla a pitiva a většinu z toho hned pozřel. Pak už jsem jenom vyrazil za město. Tam mě však přivítaly jen odporné špinavé doly střídané ještě špinavějšími a odpornějšími skládkami. Prostě hegeš. Až asi pět km za městem jsem našel vcelku příhodné místo. Toto místo si však našli spolu se mnou i stovky a tisíce komárů, kteří se do mě okamžitě pustili. Mojí spásou byl stan, který jsem v mžiku postavil. Trochu jsem se bál, jestli ustojí déšť, který jsem každou chvíli očekával začít. Kupodivu se celou noc nedostavil.
Ujeto: 159,85km
Trasa: Mikrevo > Kresna > Krupnik > Simitli > Blaveograd > Boboševo > Četirci > Nevestino > Šatrovo > Bobov dol
Den devátý
Ráno jsem si ještě chvilku vychutnal boj s komáry, ale balil jsem rychle. Nebe bylo neurčité, ale nevylučovalo ani pěkný den. Chladno na to bylo dost :). Dostavila se i mlha. Bohužel však nešla nahoru, jak by se od pěkného dne očekávalo, ale držela se při zemi. Docela rychle jsem dojel do města Radomir (zase takový hnusný šedivý, bez pořádného centra). Tam jsem posnídal. Při snídani začalo poprchat. To mi docela zkazilo náladu. Ale přeci jen jsem za občasného skápnutí vyrazil po hlavní směr Perník. Tomuto přísofijskému velkoměstu jsem se naštěstí včas vyhnul. To už bylo nebe celé zatažené bez nejmenšího náznaku k protržení. Za městem Brezník, když jsem začal stoupat do kopce bez vesniček, začalo docela regulérně pršet. Nahoře jsem byl slušně promočen. A teď cesta dolů po mokré silnici. Krásně jsem se naházel. Zastavil jsem v první vesnici na zastávce. Ani lavičku zde neměli. Zato mají Bulhaři zvláštní zvyk vylepovat všude a na zastávkách parte svých zemřelých blízkých a ta zde nechávat klidně i tři čtyři roky. To naprosto „vylepšovalo“ atmosféru. Po nějakých deseti minutách déšť přeci jen trochu zvolnil a já vyrazil dál. Nevím čím to bylo, ale nikde tady nebylo vidět žádné mladé lidi. Všude jen samí staří, bydlící ve starých rozpadajících se domech jezdící starými rozpadajícími se auty. Kousek za vesnicí jsem kousek před sebou uviděl stát na silnici na kraji lesa auto a kousek před ním policejní auto. Po silnici se pohybovalo asi tři lidé z nichž jeden byl policista. Nejdřív jsem nevěděl co se stalo. Pak jsem si všiml v příkopě napravo od silnice auta, jehož celá horní část byla sešrotována o strom. V autě neměl nikdo nejmenší šanci přežit. Když jsem projížděl okolo, s hrůzou jsem zjistil, že na protější straně je naprosto stejný obraz. Zastavil jsem se u policisty, který nevykazoval žádnou činnost (ač mi ani u jednoho auta nepřipadalo, že by se byl někdo pokoušel dostat dovnitř) a zeptal jsem se, zda mohu nějak pomoct. Ukázal mi jen ať jedu dál. Jestli se mi předtím honily hlavou temné myšlenky, teď to bylo ještě o sto procent horší. Když jsem dojel do městečka Božuriště, mohl jsem alespoň své negativní myšlenky přesměrovat proti „hlavní“ silnici, kterou představovala prašná rozbořená cestička, a po které jezdil jeden kamion za druhým. To jsou prostě Bulhaři. Po této supercestě jsem se dostal až k hlavní výpadovce směr Srbsko. Zde jsem si vyfotil zajímavý rozcestník, který ukazoval vzdálenosti do různých i dosti vzdálených měst (třeba do Istanbulu :) ). Pak už jsem vyrazil směr Kostinbrod. Tam jsem se měl zítra potkat s tátou (abych nemusel aspoň já bloudit po Sofii). Zde se kupodivu najednou alespoň částečně rozjasnila obloha, čehož jsem využil ke svačině v něčem co připomínalo parčík, kde jsem se alespoň chvilku ohřál na sluníčku. Pak už se ale zase zatáhlo a já, přestože bylo asi půl čtvrté, jsem se vydal hledat místo k přenocování. Dlouho jsem jezdil okolo, tam a zpátky, až jsem asi přeci jen asi o půl šesté, když se všude okolo zase nakupily těžké černé mraky zajel asi kilometr a půl po polní cestě za první vesnicí za Kostinbrodem do polí, a tam jsem postavil stan. Ještě jsem v klidu pojedl co zbylo a pak se ve stanu probíral mapami, protože jsem nechtěl spát, než se alespoň sešeří. Stále jsem očekával, kdy začne liják, ale místo toho mi kolem půl osmé najednou zasvítilo do stanu sluníčko a já zjistil, že se kupodivu i trochu vyjasnilo. Chvíli jsem si toho dobrého pocitu užíval, načež jsem chvíli po osmé usnul. Probudil jsem se kolem čtvrt na deset (večer), s tím, že venku prší. Nijak mě to nepřekvapilo ani neznepokojilo. Nejednalo se o žádnou průtrž, ale úplně slabý deštík to také nebyl. Asi po deseti minutách jsem jenom kontrolně sáhnul do kapsy s mobilem a zjistil... že tento si vesele plave spolu s peněženkou v asi pěticentimetrovém jezírku. Začal jsem hmatat kolem sebe, a s hrůzou zjišťovat, že se louže začínají dělat i na jiných místech stanu (byl jsem na dost hrbolatém terénu, takže se uvnitř s klidem mohly tvořit jezírka). Operativně jsem přemístil mobil a foťák na vyvýšenější místo a dal igelitku pod místo, odkud přitékalo nejvíce vody. Následně jsem vyhrabal čelovku a začal zjišťovat, jak moc vážná situace opravdu je. Víceméně vše co bylo uvnitř bylo nasáklé až promočené. Takhle to dál nešlo, musel jsem jednat. Během minuty jsem si utvořil v hlavě plán evakuace a začal rychle připravovat věci k přesunu. Čelovka byla mou spásou. Během tří minut jsem přemístil všechny věci ze stanu do brašen a během dalších pěti minut už jsem měl na kole i sbalený stan a vyrážel jsem po cestě, která se změnila v bahnitý potok. Uklouzával jsem do hlubokých kaluží, zapadával do bláta, propadal se... Chvílemi bylo rychlejší běžet vedle kola, než jsem se probořil skoro po kolena do bahna. Bylo to jako boj o přežití. Asi za deset minut, které mi ovšem připadaly jako celá věčnost, jsem dosáhl vytoužené silnice. Mé nadšení však bylo poněkud předčasné. I silnice, jejíž vyspádování nebylo vyřešeno úplně dokonale teď připomínala spíše řeku a navíc po ní semtam projížděla auta, která za sebou vytvářela, jistě velmi efektní, ne však příliš příjemné fontány vody. Dojel jsem na první zastávku. Nebyla zde ani lavička. Zato zase všudypřítomná parte. Nebyl to nejlepší pocit. Po chvíli déšť trochu zvolnil a já se odhodlal dojet k potravinách, u kterých jsem dnes odpoledne svačit, a kde byla pěkná betonová rampa pod střechou. Nebylo to úplně to pravé místo pro přenocování, ale lepší jsem zrovna neměl po ruce. Okolo panoval docela hustý provoz a mnoho aut ke všemu zřejmě mělo rádo vodní závody, protože se okolo honily snad stokilometrovou rychlostí. Jedno auto dokonce dostalo naprosto nehorázný smyk a jen centimetry ho dělily od toho, aby nabouralo do betonové rampy na které jsem seděl, zabalený do celty. Kolem druhé hodiny provoz mírně zeslábl a mě se dokonce podařilo na asi dvakrát dvacet minut usnout.
Ujeto: 118,78km
Trasa: Bobov dol > Žedna > Boboraci > Radomir > Batanovci > Breznik > Božuriště > Kostinbrod > Petarč
Den desátý
Ráno po půl páté, když konečně bylo trochu světlo, jsem se vydal po ne příliš suché silnici směr Kostinbrod. Tam jsem zapnul mobil, který kupodivu naběhl a s nesmírnou radostí jsem zjistil, že táta už je v Sofii. Vyrazil jsem mu pomalu naproti. Ačkoliv bylo nebe zatažené zrovna ani nepršelo. Byl jsem už skoro na kraji Sofie, když jsem konečně uviděl v dálce proti sobě cyklistu s brašnami. A opravdu to byl táta. Hned jsme se vydali zpět ke Kostinbrodu, kde jsme za moje poslední levy koupili čerstvý chleba a ten na nádraží pojedli s řízečkami z domova a k tomu jsme si dali kozlíčka lahváčka, který tátovi zbyl z cesty. Hned jsem měl o dost lepší náladu. Jen jsem nevěděl, jak tátovi říct, že stan který vezu je na... Táta to vyřešil za mě, když řekl, že bych ten můj stan měl nejradši vyhodit, že on má lepší a tenhle stejně stojí za prd. A bylo po problému :). Pak už jsme střídavě po hlavní a malých vedlejších silničkách vyrazili směr Serbia. Chytil nás docela slušný deštík, ale zrovna jsme byli poblíž benzínky, takže nebyl problém. Dali jsme pivko, a déšť trochu povolil, tak jsme vyrazili dál. Těsně před hranicemi nás chytil další lijáček. Teď nám přišla vhod hospůdka, kde jsme zase při pivku počkali než déšť trochu poleví a zase zesílí. Jelikož nám k hranicím chyběly asi jen tři kilometry, rozhodli jsme se to dojet. Na hranicích déšť kupodivu ustal úplně. Zato se objevila jiná nepříjemnost, a to tátovo píchlé přední kolo. Mě navíc zase vypadl šroubek z nosiče. Tentokrát jsem použil šroubek z tátovy blikačky. Ani zalepení kola nebyl takový problém. První městečko v Srbsku (Pirot) na mě neudělalo bůhvíjaký dojem, ale na druhou stranu to nebylo tak strašné jak jsem se obával. Zde jsme si dali docela dobrou večeři i s polívkou a dvěma malejma pivkama (tady holt nechápou, že když se řekne pivo, myslí se velké :) ). Pak už jsme vyrazili do kopců. Ještě jsme stihli dát v jedné hospůdce po pivku, a pak už jen kousek za ní postavit stan (tentokrát konečně kvalitní :) ) a spát.
Ujeto: 121,21km
Trasa: Petarč > Kostinbrod > Volujak > Kostinbrod > Petarč > Slivnica > Dragoman > Kalotina > Dimitrovgrad (SRB) > Pirot > Temska > Cerova
Den jedenáctý
Jestli včera působilo Srbsko neurčitě, dnes působilo čistě pozitivně a měl jsem z něj mnohem lepší pocit než z Bulharska. Možná to bylo i tím, že za celý den ani nesprchlo a nám se podařil ujet slušný kus cesty. V Zaječaru jsme poněkud změnili plán cesty, když jsme zjistili, že hlavní silnice na Paraćín není zas až tak hlavní a dá se po ní docela v pohodě jet. Před koncem nás čekal pěkný kopeček, který byl ale spíš delší než prudší, takže jsem si alespoň jeho první větší část v pohodě vyjel rychlostí přes 20km/h. Následný sjezd stál docela zato. Připomínal mi serpetýny mezi Akyakou a Muğlou. Když se cesta poněkud narovnala následovalo několik kratších, ale pěkných tunelů. Jediné co trochu kazilo dojem z tohoto pěkného dojezdu bylo stmívání, které poněkud snižovala viditelnost. Nakonec jsme stihli ještě i pivko na dobrou noc a pak v klidu na pěkném místě vedle vedlejší silnice postavit stan a spát.
Ujeto: 167,02km
Trasa: Cerova > Kalna > Knjaževec > Miničevo > Grljan > Zaječar > Zvezdan > Boljevac > Izvor > Lešje
Den dvanáctý
Tento den nás podle mapy čekalo dost cest po malých cestičkách vedle dálnice. Naštěstí jsme nakonec zjistili, že ve skutečnosti se jedná o docela hlavní silnici, protože přeci musí existovat nějaká jiná možnost k placené dálnici, a to dokonce i v Srbsku. Někdy spíš až byl nepříjemně veliký provoz. Ale ne tak, aby se to nedalo zvládnout. Za Smederevem jsme se poprvé na této cestě setkali s velikánem Dunajem, jejž jsme tu překonali, abychom se dostali do pěkného městečka Kovin. Tady jsme v hezkém parčíku v ještě hezčí hospůdce dali dvě pivka, které jsem následně ještě ve městě zajedl jakousi houskou s masem. Na to kolik stála byla fakt dobrá :). Kousek za městem jsme postavili stan a odebrali se na kutě. Pro dnešek stačilo.
Ujeto: 153,09km
Trasa: Lešje >Paraćín > Ćuprija > Jagodina > Bargdan > Lapovo >Velika Plana > Veliko Orašje > Saraorci > Vranovo > Smederevo > Kovin
Den třináctý
Po ránu jsme byli trochu dost znechuceni dvěma asi desetikilometrovými traktorovými cestami, které byly v pohodě značené v mapě ačkoliv se jednalo o naprosto neadekvátní cesty, po nichž se nedalo jet víc jak deset. To trochu zbrzdilo náš bleskový rozjezd, ale výborný snídaně to zase docela spravila :). Během cesty jsme vymysleli upgrade trasy v podobě přidání alespoň krátkého průjezdu Chorvatskem. Přeci jenom každá země se počítá. Ve městě Zrenjanin jsme si vychutnali výbornou večeři – veliký hrnec delikátní rybí polévky, a pak já kapříka a táta sumce (nebo co to je catfish :). A za docela rozumnou cenu. To se to jelo po takové večeři. Ani jsme se nenadáli a už jsme za městem Bečej přejížděli další veletok, tentokrát Tisu. To už se ale zase smrákalo, takže nezbývalo než postavit stan a zalehnout.
Ujeto: 159,85km
Trasa: Kovin > Deliblato > Dolovo > Banatsko Novo Selo > Crepaja > Kovačica > Uzdin > Tomaševac > Orlovat > Ečka > Zrenjanin > Melenci > Kumane > Novi Bečej > Bečej
Den čtrnáctý
Dopolední cesta k srbským hranicím uběhla docela svižně. Jenom počasí, které se nejprve zdálo být slušné jako ostatně v celém Srbsku, se při polední obědové pauze kousek před hranicemi náhle začalo zhoršovat, což dále pokračovalo za hranicemi. Chvíli jsme se marně pokoušeli najít vedlejší cestu, ale pak jsme byli nuceni vrátit se na hlavní. Tam nám Chorvati potvrdili to, že jsou nejbezohlednější řidiči tím, že kolem nás projížděli ve vzdálenosti často menší deseti centimetrů, ačkoliv měli celou silnici volnou. A pak začalo pršet. Rozhodli jsme se, že už to pro dnešek necháme a co nejrychleji někde postavíme stan. Táta si zrovna pochvaloval, jak je vedle silnice ideální terén – zarostlá pole, o která se už dlouho nikdo nestaral, když jsem si všiml tabulek, které tu byly na každém rohu. Ač byly chorvatsky, porozuměli jsme jim bezpochyby správně „Smrtelné nebezpečí, minové pole!!!“. A zrovna když takhle začne pršet. Ještě chvíli jsme míjeli podobnou krajinu, když se občas objevil nějaký barák a tabulek začalo pomalu ubývat, i když rozhodně nevymizely úplně. Zabočili jsme po malé cestičce kolem jednoho baráku a kousek pod ním na loučce postavili v rychlosti stan. Kupodivu jsme se netrefili na žádnou minu. Ačkoliv bylo kolem šesté hodiny odebrali jsme se na kutě.
Ujeto: 132,88km
Trasa: Bečej > Srbobran > Vrbas > Kula > Ruski Krstur > Odžaci > Sprski Miletič > Bogojevo > Erdut (Cr) > Sarvaš
Den patnáctý
V noci několikrát déšť ustal, ale ráno si to ne a ne rozmyslet. Zůstali jsme ve stanu až asi do půl jedenácté dopoledne. Pak jsme za přeci jen trochu slabšího deštíku zabalili a vyrazili směr město Osijek. Tam kupodivu déšť i jakž takž ustal, takže jsme se mohli docela v klidu nasnídat. Na benzínce za městem ale zase začalo poprchat. Když jsme ale uviděli jaká krásná cyklostezka odtud vede, nedali jsme se a vyrazili jsme déšť nedéšť. Pak přeci jen přestalo, jen obloha byla pořád všude okolo pěkně černá. Ale hlavně že jsme aspoň popojížděli. Až u srbských hranic se trochu začalo vyjasňovat, i když na úplně jasno to pořád nevypadalo. Zato tátovo přední kolo jak se ocitlo za mostem přes Dunaj (tedy zase na území Srbska), si vzpomnělo, že srbské hranice se musí oslavit a bylo zase prázdné. Táta neměl náladu to spravovat, a tak ho jen nafoukl a jel. A ono to šlo ... až domů :). Projeli jsme dvěma srbskými městečky a přiblížili se k domovu, k Šenghenu, k bratrům Maďarům. Jen na této hranici jsme byli nuceni otevírat brašny, ale šlo asi opravdu jen o psychologický test, jelikož stačilo maličko popojet se zipem a celník byl spokojen a my Maďaria nám byla nýtva (otevřena). Kousek za hranicemi jsme si dali točené pivko a sice bylo dobré, ale taky pěkně drahé. Nu což, vyspělá evropská země, že... Jelikož už se zase připozdívalo, dojeli jsme jen bezpečně z hraničního pásma a zabalili to.
Ujeto: 77,41km
Trasa: Sarvaš > Osijek > Bilje > Kněževi Vinogradi > Zmajevac >Batina > Bezdan (SRB) > Bački Breg > Hercegszántó (H) > Dávod
Den šestnáctý
Tento den jsme se vzdušnou čarou přesunuli asi o čtyřicet kilometrů. Hlavní problém byl v překonání Dunaje. Ve městě Baja, kde jsme snídali, a kde jsem poprvé za cestu viděl pivo Zlatý Bažant jsme to nepovažovali za tak nutné. Další možnost byla asi o dvacet km dál. Tam jsme ale zjistili, že silnice vedoucí k Dunaji je silnicí pro motorová vozidla a raději jsme neriskovali a jeli dál. Nějakých deset kilometrů dál měl být přívoz, který byl ale zrušen. Už to vypadalo, že se budeme muset k hlavní silnici, po té pak až do města Kalocsa k dalšímu přívozu, ale nakonec jsme se tam dostali zkratkou podle vody. Pak jsme jaksi nenatrefili na jednu odbočku, takže jsme jeli zpět na jih až do města Szekszárd. Ke všemu počasí bylo dosti nejisté a večer dokonce začalo na chvíli pršet. Ale tak aspoň že jsme se trochu přiblížili
Ujeto: 117,65km
Trasa: Dávod > Bátmonostor > Baja > Dusnok > Fájsz > Foktö >přívoz> Gerjen > Tolna > Szekszárd > Zomba > Kéty
Den sedmnáctý
Ačkoliv ráno obloha vypadala docela slibně, potom se zatáhlo a hlavně začal foukat nepříjemný protivítr, který byl navíc dost studený. Až když jsme dorazili k Balatu stal se opak toho co před třemi lety. Začalo svítit sluníčko! Na břehu jsme trochu posušili, pak jsme si dopřáli dobrý oběd a pak už jsme se nechali převézt na druhý břeh. Tam nám trochu zkazili radost v informačním centru, kde nám řekli, že zítra bude od rána pršet. Zauvažoval jsem nad tím, a došel k závěru, že to bylo jistě podle předpovědi pro Balaton, a že tedy musíme od Balatonu co nejdále. Navíc už to nebylo zas až tak daleko do Györu, který leží kousek od slovenských hranic. Kupodivu se i táta nechal přesvědčit k docela slušnému tempu a byla z toho velmi dobrá večerní jízda. Co bylo dobrým hnacím motorem bylo také očekávání ranního deště a tudíž přibližování k nějaké jistotě.
Ujeto: 161,3km
Trasa: Kéty > Szakály > Tamási > Som > Siófok > Zamardi > Szántód >ferry> Apátság > Aszófo > Pécsely > Veszprém > Gyulafirátot > Eplény > Zirc > Bakony-szentkirály
Den osmnáctý
Ráno jsme vylezli ze stanu a s překvapením zjistili, že místo deště a černých mraků nás vítá sluníčko. Neváhali jsme a vyrazili směr Györ. Ačkoliv to bylo ještě asi padesát km počkali jsme se snídaní až tam. Byla to docela pohodička. Jelikož se těžké černé mraky stále nedostavovaly, rozhodli jsme se neutíkat hned přes Dunaj na Slovensko ale vydat se po jeho druhém břehu na Bratislavu a musím říct, že to byla dobrá volba – celou cestu jsme jeli po krásné cyklostezce a ještě si před hranicemi vychutnali výbornou pizzu. Táta to původně chtěl zabalit už v Bratislavě, ale na konec jsem ho přesvědčil, aby se mnou jel aspoň do Malacek. Musím říct, že průjezd Bratislavou byl naprosto nejhorším průjezdem města. Mohli jsme si za to trochu sami tím, že jsme se nechali vtáhnout hlavním dálničním tahem procházejícím samým centrem města. Tady se mi poštěstilo vyslechnout si od jednoho řidiče MHD krásné lidové slovenštiny v podobě věty: „Choď s tým bycyklom do pyče“. Celý průjezd Bratislavou nám zabral přes dvě hodiny. Byl to boj, ale zvládli jsme to. A pak se za námi konečně objevilo pár těch pěkných černých mráčků, které nám byly slibovány. Byli jsme asi deset km od Malacek a tátovi se moc nechtělo. Tak jsem se s ním rozloučil a vydal se docela dost slušnou rychlostí vpřed s tím, že se potkáme v Břeclavi na vlakáči. Původně jsem měl v zámyslu jet nejkratší cestou, ale vo Slovenském Sv. Jáně, poté co jsem černé mraky nechal daleko za sebou, jsem neodolal a zahnul na rakouské Hohenau. Hned po přejetí hraničního mostu přes Moravu, mě trochu znejistili hned dvě věci. Jednak nesmírné množství komárů, kteří se rozhodli učinit mi proces vykonání malé potřeby naprostým peklem a hned potom naprosto rozoraná silnice, která následovala hned za mostem. Naštěstí po asi po kilometru začala typická kvalitní rakouská asfaltečka, po které nejezdila ani skoro žádná auta, takže jsem si cestu řádně vychutnával, i když stále ve slušném tempu. A pak se objevila hranice a já byl konečně doma!!! V Břeclavi jsem docela litoval, že jsem tátovi slíbil, že už s ním pojedu do Hradce vlakem, ale mělo to něco do sebe. Pohodová večeře (druhá pizza dnes) pak v klidu na nádraží, ještě jednoho lahváčka a o půlnoci do vláčku a směr Pardubice. Tam jsme byli před půl třetí. Ne úplně ideální čas. Ale po třetí jsme usoudili, že světla už je dost a vyjeli jsme vstříc posledním dvaceti kilometrům. Ačkoliv nám světla skoro nesvítila a sluníčku se také nějak moc nechtělo, euforie z blížícího domova nás hnala vpřed, takže kolem půl páté už jsme byli definitivně úplně doma!
Ujeto: 235,12km
Trasa: Bakony-szentkirály > Veszprém-varsány > Lázi > Nyalka > Györ > Dunaszeg > Darnózseli > Halászi > Dunasziget > Dunakiliti > Rajka > Čuňovo(SK) > Bratislava > Stupava > Malacky > Moravský Sv. Ján > Hohenau (A) > Rabensburg > Reintal > Břeclav (ČR :) )
Závěr
Tak jsem si zas dokázal, že některé věci nejsou takový problém jak by se mohly zdát ... :)
Ujeto: 2944,81km
Trasa: Akyaka > Muğla > Nazilli > Salihli > Akbaş > Çanakkale > Keşan > Alexandroúpoli(GR) > Xánthi > Dráma > Séres > Strumnica(Mak) > Petrič(BG) > Kresna > Radomir > Kostinbrod > Dragoman > Dimitrovgrad (SRB) > Knjaževec > Zaječar > Paraćin > Smederevo > Bečej > Osijek(Cr) > Bezdan(SRB) > Baja(H) > Tolna > Szekszárd > Tamási Siófok > VeszprémZirc > Györ > Rajka > Bratislava(SK) > Moravský Sv. Ján > Hohenau(A) > Břeclav(ČR)
Letos se mi každoroční delší cyklovýprava nabídla sama tím, že jsem měl možnost od února do května studovat v jihoturecké Mugle a navíc jsem zde měl své kolo. Takže zatímco ostatní mí kolegové vyhledávali na internetu nejlevnější letenky, já se probíral mapami a vybíral nejlepší cestu. Nejvíce jsem se obával cesty přes země bývalé Jugoslávie. Proto mě docela dost potěšilo, když se mi podařilo přesvědčit tátu, že zabalí kolo a přijede mi naproti do Sofie.
Ve škole jsem měl být oficiálně do sedmého června, ale všechny přetěžké zkoušky probíhaly už v květnu, a tak jsem se rozhodl vyrazit co nejdříve. Nakonec se povedlo v pátek 30. května.
Den první
Jelikož koncem května to v jižním Turecku už pěkně žhne, rozmýšlel jsem jak to udělat, abych si toho pařáku vychutnal co nejméně. Nabízela se klasická možnost vyjet co nejdříve, ale tu jsem na konec zamítl a rozhodl se vyjet po obědě. Nakonec jsem Vyrážel něco před půl třetí. Přímo do největšího pařáku. A do největšího kopce. Od pobřežní Akyaky se zvedají serpentýny vysoko do kopců obklopujících moře. Takže prvních devět km průměrným stoupáním asi sedm procent. Ale tuhle cestu jsem už znal, takže jsem věděl do čeho jdu. Lilo ze mě slušně, ale celý kopeček jsem vyjel bez zastavení a ku mému překvapení na převod 2-4. Pak kopeček dolů, chvilka rovinky a další slušný kopeček až do sedla kolem osmy set metrů nad mořem. To už jsem byl nad Muğlou. Naposledy jsem zamával univerzitě, kterou jsem čtyři měsíce tak rád navštěvoval. Město jako takové jsem minul po objezdu a už jsem si to šinul na Jatağan. Až tam jsem znal cestu alespoň ze stopu a z busu. Pak začínala cesta nová a nepoznaná. A do kopců. Mezitím už povolil nejhorší pařák a já si užíval pěkné podvečerní jízdy. Když už jsem se pomalu začínal rozhlížet po místě, kde složit hlavu, podařilo se mi špatně odbočit a vyjet si asi tři sta výškových metrů k nějaké fabrice, kde končila cesta. Díky hloupé radě jednoho mopedisty jsem si pak ještě trošku zajel tím, že jsem se vracel až k odbočce odkud jsem odbočil, ačkoliv jsem mohl na silnici najet až dále. Ale nevadí. To už byla docela slušná tma, takže jsem kromě blikačky nasadil i čelovku. A pak se objevilo místo zaslíbené. Zabočil jsem jen kousek do křovin vedle silnice, tam jsem položil kolo, vytáhl celtu a spacák a po krátké večeři už jsem blaženě usínal po prvním úspěšném půldni cesty.
Ujeto: 88,56km
Trasa: Akyaka > Muğla > Jatağan > Kavakköy > Derebağ
Den druhý
Ráno jsem si dovolil spát až do 4:54, což je na mé cyklistické poměry dost pozdě, ale přeci jen tu slunko vychází o trochu později než u nás (tedy o dost dřív, ale díky časovému posunu vlastně později :) ). Bez delšího prodlužování jsem vyrazil vstříc menšímu kopečku a pak už dolů a dolů a pak kousek dokonce nečekaně po rovině, abych přijel do většího městečka Nazilli (asi 150tisíc obyvatel), které jsem již jednou dříve navštívil a dost jsem si ho oblíbil. I proto jsem právě zde posnídal, přičemž jsem se stihl chvíli pobavit s majitelem obchodu, kde jsem si snídani kupoval. Potom už do kopců. Nazilli bylo ve výšce necelých 100 metrů nad mořem a mě čekalo sedýlko kolem sedmi set. To nebyl zas takový problém. Jenom mě potkala taková menší nepříjemnost. Jel jsem vysoko na údolím a přede mnou se náhle objevil moc pěkný pohled na sedlo, které mě čekalo. Tak jsem si řekl, že si jej vyfotím. Jako na zavolanou se objevilo na straně silnice rozšíření, na kterém bylo postaveno několik včelích úlů. Proti včeličkám jsem nikdy nic neměl, tak jsem zaparkoval kolo vedle nich, vyndal foťák a vydal se k okraji. Najednou jsem jenom zaslechl bzzz bzzzz bzzz a job. Už jsem měl žihadlo zezadu v krku. Než jsem se nadál, měl jsem další dvě v jedné ruce. Dal jsem se na zběsilý útěk. Schytal jsem asi ještě další dvě nebo tři žihadýlka a několika včelkám se převelice zalíbilo v mých vlasech. Musel na mě být zajímavý pohled, když jsem se jich snažil zbavit. Z focení tedy nakonec nebylo nic a já rychle ujížděl pryč s tím, že včelám už nikdy nebudu věřit a úlům se budu z dálky vyhýbat. Pak mě už čekal zasloužený sjezdík a po něm nečekaně kousek rovinky až k městu Ödemiş, které zase nebylo příliš vysoko nad mořem. Kousek za ním jsem si vychutnal parádní oběd (ekmek- to jako chleba, dvě obrovská rajčata, papriky, výborný sýr, který jsem koupil už včera a samozřejmě Efes – nejlepší turecké pivko). Oběd na pěkné loučce ve stínu keřů jsem proměnil v asi hodinovou siestu, protože se mi nechtělo do popoledního pařáku. Obzvláště když jsem věděl co mě čeká. Čekalo mě další sedýlko, tentokráte ve výšce 1200 m.n m. A tam jsem měl vystoupat na nějakých 18km. Prostě chuťovka. Prvních asi šest, sedm km bylo docela v pohodě, jenom mírnější kopeček. Pak se to začalo zpříkřovat. Po chvíli mě předjel traktůrek s návěsem a kousek přede mnou zastavil. To mě asi bude chtít odvést, pomyslel jsem si s úsměvem na tváři. A taky že ano. Řidič mě začal přesvědčovat, že kopec je moc dlouhý a teplota moc vysoká a ať se na to vykašlu a nechám se vyvést nahoru. Opravdu se divil, že jsem jeho nabídku slušně odmítl. Myslím, že mě měl za naprostého šílence. O nějakých pět km dále jsem si začal říkat, proč že jsem s ním nejel, a že opravdu asi jsem šílenec. Po deseti km jsem se za to již proklínal. Ale nakonec jsem se přeci jen dočkal vrcholu. Málem jsem padl samou blažeností. Sjezd dolů, do města Salihli mi byl dobrou odměnou. Tam jsem si koupil něco k jídlu, a pak jsem ještě neodolal, když jsem uviděl tavuk doner (jako kuřecí kebab) za liru. Posilněn jsem vyrazil po úzké rozbité frekventované silničce do menších kopečků. Bylo to docela nepříjemné. Ale vydržel jsem to asi deset km a jako mávnutím proutku najednou velice rapidně ubylo aut a silnice byla najednou široká a s novým povrchem. Jaká to příjemná změna. Jenom kopečky začaly být trochu větší. Ale to mě nemohlo znejistit. Chtěl jsem dnes zakempit co nejdříve, a tak jsem už v osm začal hledat místo, ale jako naschvál se přes půlhodiny nic vhodného neobjevilo. Až pak jsem si všiml odbočky dolů k políčku. Sjel jsem tam a zjistil, že místo není úplně nejvhodnější, ale zpátky už se mi nechtělo. Tak jsem jenom ještě počkal, než se trochu setmělo, rozhodil jsem celtu a spacák a po menším boji s komáry jsem usnul jak nemluvně.
Ujeto: 205,93km
Trasa: Derebağ > Bozdoğan > Nazilli > Beydağ > Ödemiş (123m.n m) > Bozdağ Üçler Geçidi (1200m.n m.) > Salihli > Büyükbelen
Den třetí
Budík zvonil dnes dokonce až v 5:05. O to rychleji jsem zabalil a vyrazil. Jestli večer po silnici už moc aut nejezdilo, teď tam nebyl opravdu téměř nikdo. Tedy téměř. Předjel mě jakýsi menší ford a zastavil přede mnou. Nejistě vystoupil asi čtyřicetiletý muž, který na první pohled vypadal, že není úplně při smyslech. Kupodivu mluvil trochu anglicky. Snažil se mě přesvědčit ať jedu s ním. Nechtěl jsem. Po chvíli se tedy se mnou rozloučil s něčím jako že se ještě uvidíme. Vyjel jsem dál. V jinak pusté krajině přede mnou se objevila kousek od silnice jakási farma. A od ní ke mně doléhal psí štěkot. Nechávalo mě to klidným. Až do chvíle než jsem přijel až tam a proti mně vyběhlo stádo ovčáckých pejsků. Nevypadali úplně přátelsky. Zdálo se, že mě nechtějí nechat projet, ale když jsem přibrzdil opravdu na minimální rychlost a přesunul se na úplně okraj silnice, jenom kolem mě chvíli pobíhali a pak mě nechali ujíždět. To jsem už v dálce před sebou uviděl známé auto onoho magora. Čekal na mě a tentokráte mě zval na snídani. Nechtěl jsem. Pak mi skoro začal cpát kolo do auta, ale nedal jsem se. Zase tedy odjel. Následně se objevila další farma, u které byli ještě trochu nepříjemnější pejsci, kvůli kterým jsem musel i na chvíli sestoupit z kola a čekat než se pořádně vyštěkají. Naštěstí jsem nakonec bez úhony zase odjel. Další setkání s oním magorem bylo o něco příjemnější. Seděl v autě jandarmy (to jako policie). Chtěl si se mnou zase povídat, ale já radši ujížděl s klidem v duši, že už ho snad nepustí. Čekala mě ještě jedna farma. Zase nic příjemného, ale zase jsem projel. Pak mě předjelo ono jandarmácké auto, a já se těšil, že debílek už se veze. Ten se však vezl až kousek za nimi ve svém voze. Zase přede mnou zastavil. Z čista jasna na mě vybalil: „Are you gay??“. Tak jsem jenom zařval „noooo!!!“ a už jsem ujížděl. Ještě jsem zaslechl jak se mi omlouvá, ale to mě nezpomalilo. Naštěstí už nebylo žádné další setkání ani s magorem ani se psy. Takže jenom takové ranní zpestření. Pak už rychlá snídaně a cesta do Somy, odkud jsem se těšil na pěknou cestu podle trati. Cesta začínala hned pěkným kopečkem. U studánky jsem si chvíli popovídal s chlapíkem se sajtkárou. Nabízel mi, že mě odveze, ale já jen se smíchem odmítal. To jsem nevěděl o čem mluvím. Zatímco trať si vedla pěkně v údolíčku, silnice si to štrádovala přes jeden kopec za druhým, k čemuž se přidal dost silný protivítr. Cesta byla opravdu boj. Ale nakonec jsem to překonal. Kupodivu se mi podařilo podle plánu zahnout asi patnáct kilometrů před velkým městem Balikesir do kopců po malé cestičce. Jelo se po ní docela příjemně, na to, že ani nebyla asfaltová. Hlavně okolo byla krásná příroda. Bez větších problémů jsem tedy přej hřeb a objel tím Balikesir a ocitl se již na silnici směr Çanakkale. Bylo už pozdnější odpoledne ale mně se najednou jelo opravdu krásně. A to i když jsem odbočil po méně hlavní silnici do kopců. Projel jsem pěkným městečkem mezi horami Balyou a jel jsem do dalších kopečků. Vyjel jsem až do docela vysokého sedla a teprve kousek za ním jsem ulehl za malý (asi dvoumetrový) kopeček, který mě dělil od silnice. Místo to bylo pěkné, jenom těch komárů tady zas bylo o něco více než včera. K rozdělávání stanu mě to ale zase nepřinutilo.
Ujeto: 207,96km
Trasa: Büyükbelen > Akhisar > Soma > Savaştepe > Ertuğrul > Dallıdamdıra > Akbaş > Balya > Alancık
Den čtvrtý
Ráno budík ve 4:54 a hurá po pěkné silničce nádhernou přírodou. Projel jsem několik vesniček, ale nikde jsem nepotkal obchod při silnici a odbočovat kvůli tomu někam do centra se mi nechtělo. Takže jsem nakonec asi po třiceti pěti km rozhodl, že dneska čerstvý ekmek nebude a najedl jsem se na pěkném starém mostě ze včerejších zásob. Cesta před Çanakkale stála opravdu zato. Jelo se vysoko nad nádhernou modrou řekou obklopenou skalami. Jediné co mě trochu znepokojovalo byl sílící vítr, který zatím foukal z boku, ale tak nějak jsem si domyslel, že se dnes budu muset vydat proti němu. V Çanakkale jsem strávil asi příjemnou hodinku a půl a velmi účelně jsem utratil šest a půl lir – za dvě jsem si koupil lístek na svobodu – tedy jízdenku na přívoz přes Dardanelli do Evropy, za další dvě liry jsem si koupil výborné dva tavuk donery a za dva a půl liry si vychutnal točený Efes (což je cena na Turecko opravdu nevídaně malá). Pak už jsem se nalodil a asi po dvaceti minutách plavby byl doma – v Evropě. Čekala mě krásná cesta podle moře po krásnými horami na druhé straně, po které ani nejezdilo příliš mnoho aut (víceméně jenom ty, které přejely přívozem). To by bylo všechno krásné, ale mé obavy se naplnily a vítr, který ještě o dost zesílil, teď vál přímo proti mně. Takže ač jsem jel po rovince makal co to šlo, průměrná rychlost se pohybovala kolem 15km/h. Byl to opravdu boj. Kousek za městem Gelibolu (odkud trochu zesílil provoz, protože tady je další přívoz z Asie) jsem zajel na benzínku, kde jsem si jednak nechal promáznout řetěz, dal si Efes strong (pivo ředěné vodkou) a sblížil se s místním personálem. Byla to bezva parta. Kecal jsem s nima asi půl hodiny. Jen jeden z nich uměl anglicky, ale stejně jsme se domluvili. Jeden mi nabízel, že klidně můžu dnes přespat u něj. Nakonec mi alespoň vnutili dva energy drinky na cestu. Opravdu mě to setkání dost zvedlo po tom hnusném protivětru, který už jsem teď (možná hlavně kvůli tomu Efesu :) ) ani příliš nevnímal. Ujel jsem ještě asi patnáct km a zabalil to. Dokonce jsem kvůli komárům poprvně stavěl stan.
Ujeto: 209,14km
Trasa: Alancık > Çakır > Çan > Kirazlı > Çanakkale >ferry> Eceabat (Evropa) > Gelibolu > Koruköy
Den pátý
Ráno mě čekal na rozjezd pěkný kopeček, který jako by tu vyrostl z té roviny okolo. Pak už větší městečko Keşan, kde jsem posnídal a vydal se směr Junanistán (to je turecký název pro Řecko – nemají se navzájem vůbec rádi, tak si to dávají znát i takhle :) ). Provoz slábnul a slábnul a na hranice jsem přijel tak nějak osamoceně. Odbavení na turecké straně trvalo asi deset minut a šlo spíš o příjemné popovídání s pohraničákama, které předcházelo výstupnímu razítku v mém pase. Pak už přes řeku kolem tabule Hellas (to jako že Řecko) a už jsem čekal řeckou celnici, když tu...zrada. Kolem silnice byl po obou stranách plot s ostnáčem a přede mnou tunel. Moje neblahá předtucha se naplnila. Stačilo se přiblížit k okraji a v tunelu se spustila nehorázná očistná sprcha. Rozhlížel jsem se kol kolem, kde bych našel někoho, kdo by to byl schopen vypnout. Nikde nikdo. Vracet se přes most k turecké celnici asi nemělo cenu. Tak jsem tam asi pět deset minut nerozhodně blumal, až jsem se odhodlal, poodlej asi padesát metrů zpět, dal si pořádný rozjezd, zavřel oči i všechny další tělní otvory a prořítil se tunelem. No co, trocha hygieny neškodí. Na řecké straně jsem asi deset minut čekal na odbavení jednoho turka. Mezi tím přijelo auto s řeckou spzkou. Chlapík vystoupil a cpal se dopředu. Ale já jsem se nedal a nacpal se i s kolem první k okýnku a pozdravil anglicky. Řek, který pravděpodobně očekával, že se mnou budou delší obštrukce se ještě snažil vynutit si přednost tím, že pozdravil řecky. Pohraničák se naštěstí nedal, vzal můj pas, otevřel ho, zeptal se: „Tomas, Čechie?“. Tak jsem jenom kývnul, vzal pas a už jsem uháněl po dálnici vstříc Hellasu. Po dálnici proto, že tu jiná silnice nebyla. Alespoň ne prvních osm km. Během těch mě předjel pouze ten předbíhavej Řek a ještě jedno auto. Prostě provoz jak má být. Po osmy km, jsem přeci jen z dálnice raději sjel a vyrazil směr město Alexandroupoli. Tam jsem se nechal ožebračit ve směnárně, kdy jsem za ušetřené liry dostal minimálně o pět až deset eur méně než jsem si zasloužil, ale aspoň že něco. Následně jsem rychle zjistil, že Řecko je pěkně drahá země a eura tady mizí rychleji než v Turecku liry (a to mají dvakrát takovou hodnotu). Po pořádném obědě jsem vyrazil dále na západ. Cestou jsem potkal dva kluky na kolech s brašnami, kteří měli ještě špinavější trička než já, a to bylo co říct. Na otázku odkud jsou, řekli, že ze Švédska. Tak jsem se zeptal, jestli jedou od tama. Se smíchem řekli, že to fakt ne, že oni jedou z Portugalska. Hezké. Měli namířeno do Istanbulu a jeden z nich chtěl dál pokračovat až do Číny. Chvíli jsem s nimi poklábosil a následně jsme se vydali každý svým směrem. Projel jsem ještě větším městečkem Komotini a ve vesničce Íasmos jsem se nechal od jednoho chlapíka pozvat na pivko. Bylo to fajn. Pak už jsem to kousek za vesnicí zabalil. Zase jsem stavěl stan.
Ujeto: 221,27km
Trasa: Koruköy > Kavak > Keşan > Ipsala > Peplos (GR) > Alexandroúpoli > Komotini > Íasmos
Den šestý
Ráno příjemná, i když docela drahá snídaně nad Xánthi. Pak docela kopcovitá cesta do Drámy. Už jsem si i stihnul zvyknout na rovinky, za poslední dva dni :). Z Drámy to ale zase jelo docela parádně a já byl v Séresi mnohem dřív než jsem čekal, takže jsem ještě v pohodě stihnul dojet do Iraklie, kde jsem dal gyrosa (dvakrát větší kebab, který stojí čtyřikrát tolik :) ) a vyrazil blíže k makedonským hranicím. Svět jako by se náhle změnil. Jiní lidé, špinavé domy, nepořádek. A to jsem byl teprve 60km od jejich hranic. Později jsem zjistil, že to bylo ovlivněno spíš blízkostí hranic bulharských. Tentokráte jsem nocoval v lesíku nedaleko vesnice odkud se do noci ozýval štěkot psů, který mě úplně neuklidňoval.
Ujeto: 221,49km
Trasa: Íasmos > Xánthi > Dafnó > Paranésti > Dráma > Alistráti > Pentápolis > Séres > Vamvakiá > Iráklia > Virónia
Den sedmý
Ráno cesta k makedonským hranicím utekla docela rychle. Vůbec jsem netušil co čekat od této země, o které jsem téměř nic nevěděl, a tak jsem čekal to nejhorší. Tomu trochu nasvědčovaly i poslední dva km cesty před hranicemi – rozbitá, neudržovaná atd. Jen co jsem ale bez větších problémů hranice přejel, silnička začala dosahovat lepší úrovně než bych od podobné silnice očekával v ČR. Navíc mě docela potěšilo, že se dokážu bavit s místními lidmi jakousi směskou mezi slovenštinou, polštinou, ruštinou a češtinou. Jsme holt všichni slovani. Bez problémů se mi podařilo rozměnit deset eur za místní měnu a hned za velmi malou část koupit snídani. Po nějakých 30km jsem dojel do většího městečka Strumnica, které mě překvapilo ještě příjemněji – před moderním centrem města s fontánami a dalšími buržuastnostmi, by se mohlo stydět leckteré české městečko. Na hlavním náměstíčku jsem si koupil levné, ale dobré plechovkové pivo Skopjo a chvíli si popovídal s několika místními. Ti si stěžovali, jaké mají problémy dostat vízum na cestu kamkoliv, takže jsou tady vlastně zavřeni a nemůžou nikam. Docela jsem je upřímně litoval. Pak jsem vyrazil po hlavnější silnici podle plánu směr bulharské hranice. Nejdříve mě trochu znejistil poněkud silnější provoz, ale ten se o dost snížil hned za první větší vesnicí Dabila. V poslední větší vesnici před hranicemi (Novo Selo), jsem se rozhodl utratit zbytek peněz, a tak jsem si dal v restauraci oběd (který jsem si z lístku v azbuce vybral čistě náhodně :) ) a dvě pivka. Oběd byl výborný, ale stále mi ještě zbývalo dost dinárů. Tak jsem ještě zajel na trh, kde jsem si koupil banán a asi kilo paprik. A dinárů zase skoro neubylo. Již jsem to vzdal, protože víc už jsem toho opravdu tahat nemohl. Tak mi alespoň zbudou nějaké na památku. Na bulharské hranici zase vše bez problémů. Ale kousek za hranicemi se předtím autuprázdná silnice začala více a více zaplňovat. Na první benzínce jsem si bez problémů vyměnil eura za levy. Na další benzínce jsem si koupil mapu Bulharska za celé 2levy (asi 25korun :) ). Když jsem tak seděl a studoval mapu, dal se se mnou do řeči benzínkář, který kupodivu uměl anglicky (první a poslední takto jazykově vybavený Bulhar). Vnucoval mi myšlenku, že do Sofie se dostanu jedině po hlavní silnici E79. To se mi vůbec nelíbilo, a ukazoval jsem mu některé menší silničky na mapě. Říkal, že to je jen ztráta času, že se tamtudy zkrátka jet nedá. O chvíli později jsem potkal bulharského cyklistu, který umě docela bezvadně česky. Říkal, že tady nedaleko bydlí, a že občas jezdí na kole do Sofie nebo i jinam. Ale jen po hlavních silnicích, protože jinudy to přeci nejde. Prý už 20let jezdí po E79ce a už si zvyknul a ani mu ten provoz nevadí. Bavili jsme se pak i o jiných věcech a bylo to příjemné pokecání. Ale ta hlavní silnice se mi nechtěla líbit. Jelikož jsem měl času dost a dosti, přeci jen jsem vyzkoušel jednu vedlejší silničku. A hleďme. Nový asfalt, docela široká, žádná auta, prostě ráj! Nový asfalt sice nevydržel dlouho, ale kvalita nespadla hluboko pod české vedlejší silničky. Spíš se držela nad nimi. V jedné pěkné vesničce jsem zastavil v jedné pěkné hospůdce. Dal jsem si pivko, a jelikož bylo ještě hodně brzy, ale mě už se nechtělo jezdit nikam moc dál, dal jsem si ještě jedno (za necelých deset korun, no nekupte to :) ). Mezi tím se vedle mě objevil jacísi místní dva ožrani. Tak jsem pochválil místní pivko a než jsem se nadál, stálo přede mnou třetí. Nejprve jsem ho nechtěl pít, ale jelikož bylo opravdu ještě dost brzy, tak jsem se nakonec nechal přesvědčit. Pak už jsem se ale rozloučil a vyrazil hledat za vesnici nocleh. Dojel jsem až k další vesnici, ale do té už se mi nechtělo, tak jsem se vrátil skoro až zpátky k první, kde jsem kus od silnice postavil stan na jakémsi strništi. Po třech pivkách se mi spalo krásně.
Ujeto: 186,3km
Trasa: Virónia > Rodópoli > Drossáto >Stari Dojran (Mak) > Novi Dojran > Strumnica > Dabila > Novo Selo > Parvomaj (BG) > Petrič > Mikrevo
Den osmý
Ráno jsem nelenil, protože jsem věděl, že mě přeci jen čeká nevyhnutelný kus po hlavní E79ce a chtěl jsem si to odbýt co nejdříve. I přes vcelku časnou hodinu byl provoz dosti nechutný. Kamion stíhal kamion a v úzkém údolíčku mezi skalami, kde se vinula jen řeka, trať a silnice to nebylo nic příjemného. Navíc se zatáhlo, a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. Dojel jsem do nehezkého městečka, kde jsem v potravinách nesehnal nic pořádného kromě chleba a jogurtu (který jsem dostal, když jsem řekl, že chci mlíko), Snědl jsem to na nádraží v poněkud pochmurné náladě při pohledu na černé mraky honící se všude okolo. Když jsem po snídani vyrazil, začaly se od zadního kola ozývat divné zvuky. Po chvilce prozkoumávání jsem zjistil, že mi vypadl jeden šroubek z nosiče, a ten teď dře o zadní kolo. Zkusil jsem to násilím narovnat, ale dosáhl jsem jen toho, že tento se zasekl do devítikolečka. No potěš. Tak jsem dotlačil k parčíku s lavičkami a tam jsem poprvé za celou cestu odstrojil veškerou výbavu. Poté mi jako z nebe spadl držák na blikačku, který byl připevněn šroubkem, který pasoval do nosiče! Celá operace i s následným nastrojením netrvala déle než dvacet pět minut. Mezi tím dokonce vykouklo sluníčko a černé mraky se rozutekly. Zkrátka celkové zlepšení nálady. Sice jsem po chvíli zase najel na onu hnusnou hlavní, ale asi po pěti km jsem z ní zase mohl odbočit. V pěkné vesničce jsem si koupil chleba, nějakou zeleninu a pivko a to jsem za vesnicí spořádal. Teď na mě zas zaútočil jiný neduh, a to alergie, která už o sobě dávala poslední dny znát, ale teprve teď se projevila naplno. Nakonec to bylo až tak vážné, že jsem se odhodlal vytahat půlku brašen a najít platíčko s Claritinama (to jako práškama proti alergii). Kupodivu i docela zabraly, takže mi ani nevadilo, když jsem asi po pětikilometrovém výjezdu zjistil, že jedu vlastně úplně špatně a musím se vrátit až k hlavní silnici. Přeci jen jsem měl ještě celý dnešek a zítřek, abych se dostal k Sofii, kde se v neděli ráno potkám s tátou. Po hlavní už mě čekalo asi jen pět km, a pak odbočka a hurá do jiných kopců. To už se zase pomalu začínaly po obloze honit další černé mraky. Začal jsem víceméně manévrovat podle toho, kde zrovna byly, a kde ne. Ale pak už byly všude a doléhaly ke mně i zvuky hromů. Projížděl jsem přes malé neutěšené vesničky, kde bylo ještě mokro po dešti, který jsem naštěstí nestihl. Pak jsem si ještě zajel asi kilometr z pěkně prudkého kopečka, který jsem pak musel vyjíždět. Asi kolem sedmé jsem dorazil do dnešního cíle cesty – Bobova dolu. Odporné to těžební městečko bez jakéhokoliv centra či čeho podobného. Aspoň jsem si nakoupil dost jídla a pitiva a většinu z toho hned pozřel. Pak už jsem jenom vyrazil za město. Tam mě však přivítaly jen odporné špinavé doly střídané ještě špinavějšími a odpornějšími skládkami. Prostě hegeš. Až asi pět km za městem jsem našel vcelku příhodné místo. Toto místo si však našli spolu se mnou i stovky a tisíce komárů, kteří se do mě okamžitě pustili. Mojí spásou byl stan, který jsem v mžiku postavil. Trochu jsem se bál, jestli ustojí déšť, který jsem každou chvíli očekával začít. Kupodivu se celou noc nedostavil.
Ujeto: 159,85km
Trasa: Mikrevo > Kresna > Krupnik > Simitli > Blaveograd > Boboševo > Četirci > Nevestino > Šatrovo > Bobov dol
Den devátý
Ráno jsem si ještě chvilku vychutnal boj s komáry, ale balil jsem rychle. Nebe bylo neurčité, ale nevylučovalo ani pěkný den. Chladno na to bylo dost :). Dostavila se i mlha. Bohužel však nešla nahoru, jak by se od pěkného dne očekávalo, ale držela se při zemi. Docela rychle jsem dojel do města Radomir (zase takový hnusný šedivý, bez pořádného centra). Tam jsem posnídal. Při snídani začalo poprchat. To mi docela zkazilo náladu. Ale přeci jen jsem za občasného skápnutí vyrazil po hlavní směr Perník. Tomuto přísofijskému velkoměstu jsem se naštěstí včas vyhnul. To už bylo nebe celé zatažené bez nejmenšího náznaku k protržení. Za městem Brezník, když jsem začal stoupat do kopce bez vesniček, začalo docela regulérně pršet. Nahoře jsem byl slušně promočen. A teď cesta dolů po mokré silnici. Krásně jsem se naházel. Zastavil jsem v první vesnici na zastávce. Ani lavičku zde neměli. Zato mají Bulhaři zvláštní zvyk vylepovat všude a na zastávkách parte svých zemřelých blízkých a ta zde nechávat klidně i tři čtyři roky. To naprosto „vylepšovalo“ atmosféru. Po nějakých deseti minutách déšť přeci jen trochu zvolnil a já vyrazil dál. Nevím čím to bylo, ale nikde tady nebylo vidět žádné mladé lidi. Všude jen samí staří, bydlící ve starých rozpadajících se domech jezdící starými rozpadajícími se auty. Kousek za vesnicí jsem kousek před sebou uviděl stát na silnici na kraji lesa auto a kousek před ním policejní auto. Po silnici se pohybovalo asi tři lidé z nichž jeden byl policista. Nejdřív jsem nevěděl co se stalo. Pak jsem si všiml v příkopě napravo od silnice auta, jehož celá horní část byla sešrotována o strom. V autě neměl nikdo nejmenší šanci přežit. Když jsem projížděl okolo, s hrůzou jsem zjistil, že na protější straně je naprosto stejný obraz. Zastavil jsem se u policisty, který nevykazoval žádnou činnost (ač mi ani u jednoho auta nepřipadalo, že by se byl někdo pokoušel dostat dovnitř) a zeptal jsem se, zda mohu nějak pomoct. Ukázal mi jen ať jedu dál. Jestli se mi předtím honily hlavou temné myšlenky, teď to bylo ještě o sto procent horší. Když jsem dojel do městečka Božuriště, mohl jsem alespoň své negativní myšlenky přesměrovat proti „hlavní“ silnici, kterou představovala prašná rozbořená cestička, a po které jezdil jeden kamion za druhým. To jsou prostě Bulhaři. Po této supercestě jsem se dostal až k hlavní výpadovce směr Srbsko. Zde jsem si vyfotil zajímavý rozcestník, který ukazoval vzdálenosti do různých i dosti vzdálených měst (třeba do Istanbulu :) ). Pak už jsem vyrazil směr Kostinbrod. Tam jsem se měl zítra potkat s tátou (abych nemusel aspoň já bloudit po Sofii). Zde se kupodivu najednou alespoň částečně rozjasnila obloha, čehož jsem využil ke svačině v něčem co připomínalo parčík, kde jsem se alespoň chvilku ohřál na sluníčku. Pak už se ale zase zatáhlo a já, přestože bylo asi půl čtvrté, jsem se vydal hledat místo k přenocování. Dlouho jsem jezdil okolo, tam a zpátky, až jsem asi přeci jen asi o půl šesté, když se všude okolo zase nakupily těžké černé mraky zajel asi kilometr a půl po polní cestě za první vesnicí za Kostinbrodem do polí, a tam jsem postavil stan. Ještě jsem v klidu pojedl co zbylo a pak se ve stanu probíral mapami, protože jsem nechtěl spát, než se alespoň sešeří. Stále jsem očekával, kdy začne liják, ale místo toho mi kolem půl osmé najednou zasvítilo do stanu sluníčko a já zjistil, že se kupodivu i trochu vyjasnilo. Chvíli jsem si toho dobrého pocitu užíval, načež jsem chvíli po osmé usnul. Probudil jsem se kolem čtvrt na deset (večer), s tím, že venku prší. Nijak mě to nepřekvapilo ani neznepokojilo. Nejednalo se o žádnou průtrž, ale úplně slabý deštík to také nebyl. Asi po deseti minutách jsem jenom kontrolně sáhnul do kapsy s mobilem a zjistil... že tento si vesele plave spolu s peněženkou v asi pěticentimetrovém jezírku. Začal jsem hmatat kolem sebe, a s hrůzou zjišťovat, že se louže začínají dělat i na jiných místech stanu (byl jsem na dost hrbolatém terénu, takže se uvnitř s klidem mohly tvořit jezírka). Operativně jsem přemístil mobil a foťák na vyvýšenější místo a dal igelitku pod místo, odkud přitékalo nejvíce vody. Následně jsem vyhrabal čelovku a začal zjišťovat, jak moc vážná situace opravdu je. Víceméně vše co bylo uvnitř bylo nasáklé až promočené. Takhle to dál nešlo, musel jsem jednat. Během minuty jsem si utvořil v hlavě plán evakuace a začal rychle připravovat věci k přesunu. Čelovka byla mou spásou. Během tří minut jsem přemístil všechny věci ze stanu do brašen a během dalších pěti minut už jsem měl na kole i sbalený stan a vyrážel jsem po cestě, která se změnila v bahnitý potok. Uklouzával jsem do hlubokých kaluží, zapadával do bláta, propadal se... Chvílemi bylo rychlejší běžet vedle kola, než jsem se probořil skoro po kolena do bahna. Bylo to jako boj o přežití. Asi za deset minut, které mi ovšem připadaly jako celá věčnost, jsem dosáhl vytoužené silnice. Mé nadšení však bylo poněkud předčasné. I silnice, jejíž vyspádování nebylo vyřešeno úplně dokonale teď připomínala spíše řeku a navíc po ní semtam projížděla auta, která za sebou vytvářela, jistě velmi efektní, ne však příliš příjemné fontány vody. Dojel jsem na první zastávku. Nebyla zde ani lavička. Zato zase všudypřítomná parte. Nebyl to nejlepší pocit. Po chvíli déšť trochu zvolnil a já se odhodlal dojet k potravinách, u kterých jsem dnes odpoledne svačit, a kde byla pěkná betonová rampa pod střechou. Nebylo to úplně to pravé místo pro přenocování, ale lepší jsem zrovna neměl po ruce. Okolo panoval docela hustý provoz a mnoho aut ke všemu zřejmě mělo rádo vodní závody, protože se okolo honily snad stokilometrovou rychlostí. Jedno auto dokonce dostalo naprosto nehorázný smyk a jen centimetry ho dělily od toho, aby nabouralo do betonové rampy na které jsem seděl, zabalený do celty. Kolem druhé hodiny provoz mírně zeslábl a mě se dokonce podařilo na asi dvakrát dvacet minut usnout.
Ujeto: 118,78km
Trasa: Bobov dol > Žedna > Boboraci > Radomir > Batanovci > Breznik > Božuriště > Kostinbrod > Petarč
Den desátý
Ráno po půl páté, když konečně bylo trochu světlo, jsem se vydal po ne příliš suché silnici směr Kostinbrod. Tam jsem zapnul mobil, který kupodivu naběhl a s nesmírnou radostí jsem zjistil, že táta už je v Sofii. Vyrazil jsem mu pomalu naproti. Ačkoliv bylo nebe zatažené zrovna ani nepršelo. Byl jsem už skoro na kraji Sofie, když jsem konečně uviděl v dálce proti sobě cyklistu s brašnami. A opravdu to byl táta. Hned jsme se vydali zpět ke Kostinbrodu, kde jsme za moje poslední levy koupili čerstvý chleba a ten na nádraží pojedli s řízečkami z domova a k tomu jsme si dali kozlíčka lahváčka, který tátovi zbyl z cesty. Hned jsem měl o dost lepší náladu. Jen jsem nevěděl, jak tátovi říct, že stan který vezu je na... Táta to vyřešil za mě, když řekl, že bych ten můj stan měl nejradši vyhodit, že on má lepší a tenhle stejně stojí za prd. A bylo po problému :). Pak už jsme střídavě po hlavní a malých vedlejších silničkách vyrazili směr Serbia. Chytil nás docela slušný deštík, ale zrovna jsme byli poblíž benzínky, takže nebyl problém. Dali jsme pivko, a déšť trochu povolil, tak jsme vyrazili dál. Těsně před hranicemi nás chytil další lijáček. Teď nám přišla vhod hospůdka, kde jsme zase při pivku počkali než déšť trochu poleví a zase zesílí. Jelikož nám k hranicím chyběly asi jen tři kilometry, rozhodli jsme se to dojet. Na hranicích déšť kupodivu ustal úplně. Zato se objevila jiná nepříjemnost, a to tátovo píchlé přední kolo. Mě navíc zase vypadl šroubek z nosiče. Tentokrát jsem použil šroubek z tátovy blikačky. Ani zalepení kola nebyl takový problém. První městečko v Srbsku (Pirot) na mě neudělalo bůhvíjaký dojem, ale na druhou stranu to nebylo tak strašné jak jsem se obával. Zde jsme si dali docela dobrou večeři i s polívkou a dvěma malejma pivkama (tady holt nechápou, že když se řekne pivo, myslí se velké :) ). Pak už jsme vyrazili do kopců. Ještě jsme stihli dát v jedné hospůdce po pivku, a pak už jen kousek za ní postavit stan (tentokrát konečně kvalitní :) ) a spát.
Ujeto: 121,21km
Trasa: Petarč > Kostinbrod > Volujak > Kostinbrod > Petarč > Slivnica > Dragoman > Kalotina > Dimitrovgrad (SRB) > Pirot > Temska > Cerova
Den jedenáctý
Jestli včera působilo Srbsko neurčitě, dnes působilo čistě pozitivně a měl jsem z něj mnohem lepší pocit než z Bulharska. Možná to bylo i tím, že za celý den ani nesprchlo a nám se podařil ujet slušný kus cesty. V Zaječaru jsme poněkud změnili plán cesty, když jsme zjistili, že hlavní silnice na Paraćín není zas až tak hlavní a dá se po ní docela v pohodě jet. Před koncem nás čekal pěkný kopeček, který byl ale spíš delší než prudší, takže jsem si alespoň jeho první větší část v pohodě vyjel rychlostí přes 20km/h. Následný sjezd stál docela zato. Připomínal mi serpetýny mezi Akyakou a Muğlou. Když se cesta poněkud narovnala následovalo několik kratších, ale pěkných tunelů. Jediné co trochu kazilo dojem z tohoto pěkného dojezdu bylo stmívání, které poněkud snižovala viditelnost. Nakonec jsme stihli ještě i pivko na dobrou noc a pak v klidu na pěkném místě vedle vedlejší silnice postavit stan a spát.
Ujeto: 167,02km
Trasa: Cerova > Kalna > Knjaževec > Miničevo > Grljan > Zaječar > Zvezdan > Boljevac > Izvor > Lešje
Den dvanáctý
Tento den nás podle mapy čekalo dost cest po malých cestičkách vedle dálnice. Naštěstí jsme nakonec zjistili, že ve skutečnosti se jedná o docela hlavní silnici, protože přeci musí existovat nějaká jiná možnost k placené dálnici, a to dokonce i v Srbsku. Někdy spíš až byl nepříjemně veliký provoz. Ale ne tak, aby se to nedalo zvládnout. Za Smederevem jsme se poprvé na této cestě setkali s velikánem Dunajem, jejž jsme tu překonali, abychom se dostali do pěkného městečka Kovin. Tady jsme v hezkém parčíku v ještě hezčí hospůdce dali dvě pivka, které jsem následně ještě ve městě zajedl jakousi houskou s masem. Na to kolik stála byla fakt dobrá :). Kousek za městem jsme postavili stan a odebrali se na kutě. Pro dnešek stačilo.
Ujeto: 153,09km
Trasa: Lešje >Paraćín > Ćuprija > Jagodina > Bargdan > Lapovo >Velika Plana > Veliko Orašje > Saraorci > Vranovo > Smederevo > Kovin
Den třináctý
Po ránu jsme byli trochu dost znechuceni dvěma asi desetikilometrovými traktorovými cestami, které byly v pohodě značené v mapě ačkoliv se jednalo o naprosto neadekvátní cesty, po nichž se nedalo jet víc jak deset. To trochu zbrzdilo náš bleskový rozjezd, ale výborný snídaně to zase docela spravila :). Během cesty jsme vymysleli upgrade trasy v podobě přidání alespoň krátkého průjezdu Chorvatskem. Přeci jenom každá země se počítá. Ve městě Zrenjanin jsme si vychutnali výbornou večeři – veliký hrnec delikátní rybí polévky, a pak já kapříka a táta sumce (nebo co to je catfish :). A za docela rozumnou cenu. To se to jelo po takové večeři. Ani jsme se nenadáli a už jsme za městem Bečej přejížděli další veletok, tentokrát Tisu. To už se ale zase smrákalo, takže nezbývalo než postavit stan a zalehnout.
Ujeto: 159,85km
Trasa: Kovin > Deliblato > Dolovo > Banatsko Novo Selo > Crepaja > Kovačica > Uzdin > Tomaševac > Orlovat > Ečka > Zrenjanin > Melenci > Kumane > Novi Bečej > Bečej
Den čtrnáctý
Dopolední cesta k srbským hranicím uběhla docela svižně. Jenom počasí, které se nejprve zdálo být slušné jako ostatně v celém Srbsku, se při polední obědové pauze kousek před hranicemi náhle začalo zhoršovat, což dále pokračovalo za hranicemi. Chvíli jsme se marně pokoušeli najít vedlejší cestu, ale pak jsme byli nuceni vrátit se na hlavní. Tam nám Chorvati potvrdili to, že jsou nejbezohlednější řidiči tím, že kolem nás projížděli ve vzdálenosti často menší deseti centimetrů, ačkoliv měli celou silnici volnou. A pak začalo pršet. Rozhodli jsme se, že už to pro dnešek necháme a co nejrychleji někde postavíme stan. Táta si zrovna pochvaloval, jak je vedle silnice ideální terén – zarostlá pole, o která se už dlouho nikdo nestaral, když jsem si všiml tabulek, které tu byly na každém rohu. Ač byly chorvatsky, porozuměli jsme jim bezpochyby správně „Smrtelné nebezpečí, minové pole!!!“. A zrovna když takhle začne pršet. Ještě chvíli jsme míjeli podobnou krajinu, když se občas objevil nějaký barák a tabulek začalo pomalu ubývat, i když rozhodně nevymizely úplně. Zabočili jsme po malé cestičce kolem jednoho baráku a kousek pod ním na loučce postavili v rychlosti stan. Kupodivu jsme se netrefili na žádnou minu. Ačkoliv bylo kolem šesté hodiny odebrali jsme se na kutě.
Ujeto: 132,88km
Trasa: Bečej > Srbobran > Vrbas > Kula > Ruski Krstur > Odžaci > Sprski Miletič > Bogojevo > Erdut (Cr) > Sarvaš
Den patnáctý
V noci několikrát déšť ustal, ale ráno si to ne a ne rozmyslet. Zůstali jsme ve stanu až asi do půl jedenácté dopoledne. Pak jsme za přeci jen trochu slabšího deštíku zabalili a vyrazili směr město Osijek. Tam kupodivu déšť i jakž takž ustal, takže jsme se mohli docela v klidu nasnídat. Na benzínce za městem ale zase začalo poprchat. Když jsme ale uviděli jaká krásná cyklostezka odtud vede, nedali jsme se a vyrazili jsme déšť nedéšť. Pak přeci jen přestalo, jen obloha byla pořád všude okolo pěkně černá. Ale hlavně že jsme aspoň popojížděli. Až u srbských hranic se trochu začalo vyjasňovat, i když na úplně jasno to pořád nevypadalo. Zato tátovo přední kolo jak se ocitlo za mostem přes Dunaj (tedy zase na území Srbska), si vzpomnělo, že srbské hranice se musí oslavit a bylo zase prázdné. Táta neměl náladu to spravovat, a tak ho jen nafoukl a jel. A ono to šlo ... až domů :). Projeli jsme dvěma srbskými městečky a přiblížili se k domovu, k Šenghenu, k bratrům Maďarům. Jen na této hranici jsme byli nuceni otevírat brašny, ale šlo asi opravdu jen o psychologický test, jelikož stačilo maličko popojet se zipem a celník byl spokojen a my Maďaria nám byla nýtva (otevřena). Kousek za hranicemi jsme si dali točené pivko a sice bylo dobré, ale taky pěkně drahé. Nu což, vyspělá evropská země, že... Jelikož už se zase připozdívalo, dojeli jsme jen bezpečně z hraničního pásma a zabalili to.
Ujeto: 77,41km
Trasa: Sarvaš > Osijek > Bilje > Kněževi Vinogradi > Zmajevac >Batina > Bezdan (SRB) > Bački Breg > Hercegszántó (H) > Dávod
Den šestnáctý
Tento den jsme se vzdušnou čarou přesunuli asi o čtyřicet kilometrů. Hlavní problém byl v překonání Dunaje. Ve městě Baja, kde jsme snídali, a kde jsem poprvé za cestu viděl pivo Zlatý Bažant jsme to nepovažovali za tak nutné. Další možnost byla asi o dvacet km dál. Tam jsme ale zjistili, že silnice vedoucí k Dunaji je silnicí pro motorová vozidla a raději jsme neriskovali a jeli dál. Nějakých deset kilometrů dál měl být přívoz, který byl ale zrušen. Už to vypadalo, že se budeme muset k hlavní silnici, po té pak až do města Kalocsa k dalšímu přívozu, ale nakonec jsme se tam dostali zkratkou podle vody. Pak jsme jaksi nenatrefili na jednu odbočku, takže jsme jeli zpět na jih až do města Szekszárd. Ke všemu počasí bylo dosti nejisté a večer dokonce začalo na chvíli pršet. Ale tak aspoň že jsme se trochu přiblížili
Ujeto: 117,65km
Trasa: Dávod > Bátmonostor > Baja > Dusnok > Fájsz > Foktö >přívoz> Gerjen > Tolna > Szekszárd > Zomba > Kéty
Den sedmnáctý
Ačkoliv ráno obloha vypadala docela slibně, potom se zatáhlo a hlavně začal foukat nepříjemný protivítr, který byl navíc dost studený. Až když jsme dorazili k Balatu stal se opak toho co před třemi lety. Začalo svítit sluníčko! Na břehu jsme trochu posušili, pak jsme si dopřáli dobrý oběd a pak už jsme se nechali převézt na druhý břeh. Tam nám trochu zkazili radost v informačním centru, kde nám řekli, že zítra bude od rána pršet. Zauvažoval jsem nad tím, a došel k závěru, že to bylo jistě podle předpovědi pro Balaton, a že tedy musíme od Balatonu co nejdále. Navíc už to nebylo zas až tak daleko do Györu, který leží kousek od slovenských hranic. Kupodivu se i táta nechal přesvědčit k docela slušnému tempu a byla z toho velmi dobrá večerní jízda. Co bylo dobrým hnacím motorem bylo také očekávání ranního deště a tudíž přibližování k nějaké jistotě.
Ujeto: 161,3km
Trasa: Kéty > Szakály > Tamási > Som > Siófok > Zamardi > Szántód >ferry> Apátság > Aszófo > Pécsely > Veszprém > Gyulafirátot > Eplény > Zirc > Bakony-szentkirály
Den osmnáctý
Ráno jsme vylezli ze stanu a s překvapením zjistili, že místo deště a černých mraků nás vítá sluníčko. Neváhali jsme a vyrazili směr Györ. Ačkoliv to bylo ještě asi padesát km počkali jsme se snídaní až tam. Byla to docela pohodička. Jelikož se těžké černé mraky stále nedostavovaly, rozhodli jsme se neutíkat hned přes Dunaj na Slovensko ale vydat se po jeho druhém břehu na Bratislavu a musím říct, že to byla dobrá volba – celou cestu jsme jeli po krásné cyklostezce a ještě si před hranicemi vychutnali výbornou pizzu. Táta to původně chtěl zabalit už v Bratislavě, ale na konec jsem ho přesvědčil, aby se mnou jel aspoň do Malacek. Musím říct, že průjezd Bratislavou byl naprosto nejhorším průjezdem města. Mohli jsme si za to trochu sami tím, že jsme se nechali vtáhnout hlavním dálničním tahem procházejícím samým centrem města. Tady se mi poštěstilo vyslechnout si od jednoho řidiče MHD krásné lidové slovenštiny v podobě věty: „Choď s tým bycyklom do pyče“. Celý průjezd Bratislavou nám zabral přes dvě hodiny. Byl to boj, ale zvládli jsme to. A pak se za námi konečně objevilo pár těch pěkných černých mráčků, které nám byly slibovány. Byli jsme asi deset km od Malacek a tátovi se moc nechtělo. Tak jsem se s ním rozloučil a vydal se docela dost slušnou rychlostí vpřed s tím, že se potkáme v Břeclavi na vlakáči. Původně jsem měl v zámyslu jet nejkratší cestou, ale vo Slovenském Sv. Jáně, poté co jsem černé mraky nechal daleko za sebou, jsem neodolal a zahnul na rakouské Hohenau. Hned po přejetí hraničního mostu přes Moravu, mě trochu znejistili hned dvě věci. Jednak nesmírné množství komárů, kteří se rozhodli učinit mi proces vykonání malé potřeby naprostým peklem a hned potom naprosto rozoraná silnice, která následovala hned za mostem. Naštěstí po asi po kilometru začala typická kvalitní rakouská asfaltečka, po které nejezdila ani skoro žádná auta, takže jsem si cestu řádně vychutnával, i když stále ve slušném tempu. A pak se objevila hranice a já byl konečně doma!!! V Břeclavi jsem docela litoval, že jsem tátovi slíbil, že už s ním pojedu do Hradce vlakem, ale mělo to něco do sebe. Pohodová večeře (druhá pizza dnes) pak v klidu na nádraží, ještě jednoho lahváčka a o půlnoci do vláčku a směr Pardubice. Tam jsme byli před půl třetí. Ne úplně ideální čas. Ale po třetí jsme usoudili, že světla už je dost a vyjeli jsme vstříc posledním dvaceti kilometrům. Ačkoliv nám světla skoro nesvítila a sluníčku se také nějak moc nechtělo, euforie z blížícího domova nás hnala vpřed, takže kolem půl páté už jsme byli definitivně úplně doma!
Ujeto: 235,12km
Trasa: Bakony-szentkirály > Veszprém-varsány > Lázi > Nyalka > Györ > Dunaszeg > Darnózseli > Halászi > Dunasziget > Dunakiliti > Rajka > Čuňovo(SK) > Bratislava > Stupava > Malacky > Moravský Sv. Ján > Hohenau (A) > Rabensburg > Reintal > Břeclav (ČR :) )
Závěr
Tak jsem si zas dokázal, že některé věci nejsou takový problém jak by se mohly zdát ... :)
Ujeto: 2944,81km
Trasa: Akyaka > Muğla > Nazilli > Salihli > Akbaş > Çanakkale > Keşan > Alexandroúpoli(GR) > Xánthi > Dráma > Séres > Strumnica(Mak) > Petrič(BG) > Kresna > Radomir > Kostinbrod > Dragoman > Dimitrovgrad (SRB) > Knjaževec > Zaječar > Paraćin > Smederevo > Bečej > Osijek(Cr) > Bezdan(SRB) > Baja(H) > Tolna > Szekszárd > Tamási Siófok > VeszprémZirc > Györ > Rajka > Bratislava(SK) > Moravský Sv. Ján > Hohenau(A) > Břeclav(ČR)