Vzhůru Tarokem
Další z taiwanských výletů (viz blog http://taiwan.hranostaj.cz )
Původně jsem plánoval plus mínus 4denní výlet skrze taiwanské
vnitrozemí. Po konzultaci s pány z meteorologické stanice (rozumě podíval jsem se na předpověď počasí) jsem však plán zkrátil na dva dni a nakonec zbyl den jedinný, ale pěkně od začátku.
3:33 - Zvoní budík. KK (spolubydlící) samozřejmě ještě vzhůru. Zase trochu nechápavě kouká, když beru kolo a vyrážím.
Ještě zastávcka v 7-11 pro snídani a ve 4 už míjím bránu kampu. Natěšen na pěkný den, který slibovala předpověď se řítím k Hualienu. Tam začíná kapat. Pak pršet. Pak lejt. Docela slušná průtrž. No aspoň dostává příležitost testu moje pláštěnka na brašny. Ale i tak si nemůžu nevzpomenout na toho pána jak volá na meteorolog. stanici a říká: "Tak už třetí den vyklízím ze sklepa to vaše polojasno!!!".
Za Hualienem se déšť kupodivu trochu umoudří a nakonec i přestane. Když dorážím ke vstupu do národního parku Taroko, mraky se trhají a já vidím nejdřív kousky modrého nebete a pak konečně i sluníčko.
Cesta začíná spíše mírnějším stoupáním, ale hned od začátku se objevují špatně či vůbec neosvětlené tunely. Naštěstí většinou alespoň někde tam nakonci prosívát něco světlého. Ze zadu důvěruju svým reflexním brašnám - blikačka je pod nimi tak schována, že by stejně asi nebyla moc vidět. Ale stejně v tuhle raní dobu, potkávám auta jen sporadicky.
Sluníčko krásně osvětluje okolní kopečky a skaliska - opravdu moc pěkná podívaná.
Za chvíli už jsem asi v 500m n.m. v Tienshanu - taková turistická vesnička, je tu chrám a kdovíco ještě. O půl osmé jsou však ještě zavřeny všechny obchody, tak jsem nucen odložit snídani číslo 2 na neurčito - přeci ale někde musí být nějaké obchůdky či tak něco. O nějakou dobu později už ve výšce 900m n.m. míjím odbočce k jediné škole uprostřed národního parku, kde jsme byli asi před měsícem na exkurzi a vydávám se do partyjí, kde jsem ještě nebyl.
Míjím jednu vesničku, která je trochu bokem - přes docela velký hlad a pocit nedostatku energie jsem línej vybočovat z hlavní silnice. Pak už to začíná být docela vážné. Přeci jen jsem snídal před čtvrtou a teď už bude deset a kopec si nějakou energii žádá.
Předjíždím docela velkou bandu cyklistů. Mají docela supr celoodpružený kola, slušný vybavení, ale nějak jim to nejede :).
Můj žaludek i energetický deficit zachraňuje malý obchůdek u silnice. Původně jsem chtěl koupit něco sladkého, ale to bohužel v sortimentu nebylo, a tak jsem nepohrdl ani instantními nudlemi. Paní prodavačka, jejíž malý synek skotačí okolo, my je ochotně zalévá vroucí vodou a potom mě chatrnou angličtinou přesvědčuje, že musím čekat než se nudle uvaří. Nu což, aspoň zatím pozoruju okolo projíždějící cyklobandu a zdravím se s nima.
Nudle hotovy, snězeny, zaplaceny. Loučím se s paní a vyrážím zase vzhůru. Za překvapivě krátkou chvíli dojíždím zadní část pelotonu. Úplně poslední cyklista poslouchá rádio a velmi hlasitými výkřiky si ulevuje od vydávané námahy. Když ho dojíždím radši přestane :). Za chvíli jsou zase všichni za mnou.
Fotím si tabuli 1640 metrů - je to nejvyšší místo kde jsem kdy byl na kole - zatím vedla Sněžka.
Asi do dvou tisíc to jde vcelku bez problémů a výškové metry naskakují jedna radost. Pak už se zase začíná hlásit o slovo žaludek a hlavně chybějící energie. Míst k občerstvení opravdu méně než šafránu. Ve 2150 metrech má být nějaké významní místo, tak doufám, že tam bude i nějaký obchůdek. Nakonec je to jen starý ztrouchnivělý strom a parkoviště. Proklínám jej a vyrážím na dalších asi deset km. Nejprve dost nahoru, pak brutální sjezd asi 200 výškových metrů a pak zase nahoru do 2350. Tady je konečně benzínka a dokonce je tu k dostání kromě pochoutek pro auta i skůtry i nějaká ta pochoutka pro mlsný a hlavně hladový jazýček. Kupuju vodu a velké balení sušenek. Pak mi ještě jedna paní ze zastavivšího auta vnucuje nějaké další sušenky a zajímavé ovoce. Nezlobím se :).
Úsek do 2570 metrů byl docela zvládnutelný, ale krásné výhledy okolo se dávno vytratily a já trávil čím dál tím víc času v mrakách a mlze. Co se však nevytratilo byly všudypřítomné opice kolem silnice. Tu nějaká seskočila ze stromu kousek vedle mě, tu mi nějaká přeběhla přes cestu. Už jsem jenom čekal, kdy po mně nějaká něco hodí.
Ve 2570 metrech byla zase na místní poměry větší vesnička (možná i 15domů) a hlavně křižovatka. Silnice číslo osm se zde stáčí k severu a klesá již dolů, zatímco zde začíná silnice 14 nějaký znak (asi východ nebo kdovíco), která si to míří přímo k nejvrchnějším partijím. A to tak, že velmi přímočaře. Stoupání doposud většinou bylo dost pod 10procent. Tohle bylo místy minimálně kolem 12ti. Dosti mě zaskočilo. Sklon se zřejmě spojil s rychle řídnoucí hustotou vzduchu a já si připadal jak ve snách. Trošku mě začala pobolívat hlava a hlavně mě uplně opustily síly. Musel jsem zastavovat každých 200metrů. Doposud jsem si téměř celou dobu vystačil s převody do 3-5. Teď jsem jen střídal 2-4 a 2-2.
Zkoušel jsem pojídat něco sladkého, pít, odpočívat. Nepomáhalo nic. Sebemenší kopeček pro mě představoval problém. Osm kilometrů jsem jel asi hodinu a půl.
Konečně jsem byl ve vesničce Hehuan - 3158 metrů. Věděl jsem, že to však není nejvyšší bod, a tak jsem rovnou pokračoval dál. Naštěstí jsem skoro od začátku viděl před sebou sedlo a na něm parkoviště. Blížilo se pomalu pomaličku a já pořád musel zastavovat a pomaličku popojíždět. Byl to asi jen kilometr a půl, ale trval mi asi 20minut. Konečně vrchol! 3275 metrů. Nejvyšší bod na této silnici a pravděpodobně i nejvyšší silnicídostupný bod v Taroku, ne-li na celém Taiwanu. Od nějaké dvojice jsem se nechal vyfotit u vrcholové tabule.
Pak jsem naposledy zvážil plány. Ten původní byl pokračovat dál dolů na druhou stranu a tam někde zakempit a zítra si zase užít cestu přes krásné prosluněné Taroko zpět. Rozhlédl jsem se okolo - mraky, mlha, žádná viditelnost. A to předpověď slibovala polojasno. Mám já to zapotřebí? A hlavně, chce se mi zítra zase šplhat v tomhle řídkém vzduchu nahoru? Podíval jsem se na tachometr. Najeto 122km, půl třetí odpoledne. Rozhodl jsem se to zkusit domů. Zbývalo mi 3,5 hodiny světla. Sjel jsem tedy zpátky do Hehuanu, kde jsem s trochou problémů konečně koupil pár pohledů (i když takových trochu zvláštních), zjistil, že teplota je 11stupňů a chvíli pokecal s francouzskou rodinkou - rodiče přijeli navštívit svého synátora, který studuje v Kaoshungu a teď společně cestovali po Taiwanu.
Pak už jsem vyndal z brašen zimní rukavice a nadále v tričku a kraťasech se jal sjíždět dolů. Ještě v horní části mě čekal jeden kopeček, který zase nebyl moc příjemný, ale pak už dolů dolů dolů. Až zase kousek nad 2000 hranicí mě čekalo oněch 200výškových metrů vzhůru. Necítil jsem se úplně čerstvě, ale i tak pro mě byly rozhodně menším problémem, než 50výškových metrů tam nahoře.
Asi v 1800 metrech jsem zastavil a zjistil, že moje chlupy na rukách i nohách jsou pokryty docela hurbou vrstvou jinovatky. Tak jsem si radši na zbytek sjezdu vzal i mikinu a dlouhé kalhoty.
Cestou jsem ještě dvakrát potkal ony francouze a poradil jim, kam by se ještě mohli podívat.
Kolem šesté, kdy akorát začínala tma, jsem opouštěl Taroko. Po hlavní devítce už to za tmy nebyl problém. Před osmou večerní jsem byl doma.
Shrnutí: fajn vyjížďka, která mi ukázala, že jezdit potakovýchhle kopcích není jentak a před plánovaným výletem "přes tři taiwanské vrcholy" (plus mínus taková cesta jako dnes třikrát za sebou) bych měl ještě řádně potrénovat.
Trocha statistiky:
km: 243,57
čas: 13:30:17 (nahoru 8:46:00)
max. rychlost: 57,4 (nahoru 48,5)
průměr. rychlost: 18,035 (nahoru 13,9)
Další z taiwanských výletů (viz blog http://taiwan.hranostaj.cz )
Původně jsem plánoval plus mínus 4denní výlet skrze taiwanské
vnitrozemí. Po konzultaci s pány z meteorologické stanice (rozumě podíval jsem se na předpověď počasí) jsem však plán zkrátil na dva dni a nakonec zbyl den jedinný, ale pěkně od začátku.
3:33 - Zvoní budík. KK (spolubydlící) samozřejmě ještě vzhůru. Zase trochu nechápavě kouká, když beru kolo a vyrážím.
Ještě zastávcka v 7-11 pro snídani a ve 4 už míjím bránu kampu. Natěšen na pěkný den, který slibovala předpověď se řítím k Hualienu. Tam začíná kapat. Pak pršet. Pak lejt. Docela slušná průtrž. No aspoň dostává příležitost testu moje pláštěnka na brašny. Ale i tak si nemůžu nevzpomenout na toho pána jak volá na meteorolog. stanici a říká: "Tak už třetí den vyklízím ze sklepa to vaše polojasno!!!".
Za Hualienem se déšť kupodivu trochu umoudří a nakonec i přestane. Když dorážím ke vstupu do národního parku Taroko, mraky se trhají a já vidím nejdřív kousky modrého nebete a pak konečně i sluníčko.
Cesta začíná spíše mírnějším stoupáním, ale hned od začátku se objevují špatně či vůbec neosvětlené tunely. Naštěstí většinou alespoň někde tam nakonci prosívát něco světlého. Ze zadu důvěruju svým reflexním brašnám - blikačka je pod nimi tak schována, že by stejně asi nebyla moc vidět. Ale stejně v tuhle raní dobu, potkávám auta jen sporadicky.
Sluníčko krásně osvětluje okolní kopečky a skaliska - opravdu moc pěkná podívaná.
Za chvíli už jsem asi v 500m n.m. v Tienshanu - taková turistická vesnička, je tu chrám a kdovíco ještě. O půl osmé jsou však ještě zavřeny všechny obchody, tak jsem nucen odložit snídani číslo 2 na neurčito - přeci ale někde musí být nějaké obchůdky či tak něco. O nějakou dobu později už ve výšce 900m n.m. míjím odbočce k jediné škole uprostřed národního parku, kde jsme byli asi před měsícem na exkurzi a vydávám se do partyjí, kde jsem ještě nebyl.
Míjím jednu vesničku, která je trochu bokem - přes docela velký hlad a pocit nedostatku energie jsem línej vybočovat z hlavní silnice. Pak už to začíná být docela vážné. Přeci jen jsem snídal před čtvrtou a teď už bude deset a kopec si nějakou energii žádá.
Předjíždím docela velkou bandu cyklistů. Mají docela supr celoodpružený kola, slušný vybavení, ale nějak jim to nejede :).
Můj žaludek i energetický deficit zachraňuje malý obchůdek u silnice. Původně jsem chtěl koupit něco sladkého, ale to bohužel v sortimentu nebylo, a tak jsem nepohrdl ani instantními nudlemi. Paní prodavačka, jejíž malý synek skotačí okolo, my je ochotně zalévá vroucí vodou a potom mě chatrnou angličtinou přesvědčuje, že musím čekat než se nudle uvaří. Nu což, aspoň zatím pozoruju okolo projíždějící cyklobandu a zdravím se s nima.
Nudle hotovy, snězeny, zaplaceny. Loučím se s paní a vyrážím zase vzhůru. Za překvapivě krátkou chvíli dojíždím zadní část pelotonu. Úplně poslední cyklista poslouchá rádio a velmi hlasitými výkřiky si ulevuje od vydávané námahy. Když ho dojíždím radši přestane :). Za chvíli jsou zase všichni za mnou.
Fotím si tabuli 1640 metrů - je to nejvyšší místo kde jsem kdy byl na kole - zatím vedla Sněžka.
Asi do dvou tisíc to jde vcelku bez problémů a výškové metry naskakují jedna radost. Pak už se zase začíná hlásit o slovo žaludek a hlavně chybějící energie. Míst k občerstvení opravdu méně než šafránu. Ve 2150 metrech má být nějaké významní místo, tak doufám, že tam bude i nějaký obchůdek. Nakonec je to jen starý ztrouchnivělý strom a parkoviště. Proklínám jej a vyrážím na dalších asi deset km. Nejprve dost nahoru, pak brutální sjezd asi 200 výškových metrů a pak zase nahoru do 2350. Tady je konečně benzínka a dokonce je tu k dostání kromě pochoutek pro auta i skůtry i nějaká ta pochoutka pro mlsný a hlavně hladový jazýček. Kupuju vodu a velké balení sušenek. Pak mi ještě jedna paní ze zastavivšího auta vnucuje nějaké další sušenky a zajímavé ovoce. Nezlobím se :).
Úsek do 2570 metrů byl docela zvládnutelný, ale krásné výhledy okolo se dávno vytratily a já trávil čím dál tím víc času v mrakách a mlze. Co se však nevytratilo byly všudypřítomné opice kolem silnice. Tu nějaká seskočila ze stromu kousek vedle mě, tu mi nějaká přeběhla přes cestu. Už jsem jenom čekal, kdy po mně nějaká něco hodí.
Ve 2570 metrech byla zase na místní poměry větší vesnička (možná i 15domů) a hlavně křižovatka. Silnice číslo osm se zde stáčí k severu a klesá již dolů, zatímco zde začíná silnice 14 nějaký znak (asi východ nebo kdovíco), která si to míří přímo k nejvrchnějším partijím. A to tak, že velmi přímočaře. Stoupání doposud většinou bylo dost pod 10procent. Tohle bylo místy minimálně kolem 12ti. Dosti mě zaskočilo. Sklon se zřejmě spojil s rychle řídnoucí hustotou vzduchu a já si připadal jak ve snách. Trošku mě začala pobolívat hlava a hlavně mě uplně opustily síly. Musel jsem zastavovat každých 200metrů. Doposud jsem si téměř celou dobu vystačil s převody do 3-5. Teď jsem jen střídal 2-4 a 2-2.
Zkoušel jsem pojídat něco sladkého, pít, odpočívat. Nepomáhalo nic. Sebemenší kopeček pro mě představoval problém. Osm kilometrů jsem jel asi hodinu a půl.
Konečně jsem byl ve vesničce Hehuan - 3158 metrů. Věděl jsem, že to však není nejvyšší bod, a tak jsem rovnou pokračoval dál. Naštěstí jsem skoro od začátku viděl před sebou sedlo a na něm parkoviště. Blížilo se pomalu pomaličku a já pořád musel zastavovat a pomaličku popojíždět. Byl to asi jen kilometr a půl, ale trval mi asi 20minut. Konečně vrchol! 3275 metrů. Nejvyšší bod na této silnici a pravděpodobně i nejvyšší silnicídostupný bod v Taroku, ne-li na celém Taiwanu. Od nějaké dvojice jsem se nechal vyfotit u vrcholové tabule.
Pak jsem naposledy zvážil plány. Ten původní byl pokračovat dál dolů na druhou stranu a tam někde zakempit a zítra si zase užít cestu přes krásné prosluněné Taroko zpět. Rozhlédl jsem se okolo - mraky, mlha, žádná viditelnost. A to předpověď slibovala polojasno. Mám já to zapotřebí? A hlavně, chce se mi zítra zase šplhat v tomhle řídkém vzduchu nahoru? Podíval jsem se na tachometr. Najeto 122km, půl třetí odpoledne. Rozhodl jsem se to zkusit domů. Zbývalo mi 3,5 hodiny světla. Sjel jsem tedy zpátky do Hehuanu, kde jsem s trochou problémů konečně koupil pár pohledů (i když takových trochu zvláštních), zjistil, že teplota je 11stupňů a chvíli pokecal s francouzskou rodinkou - rodiče přijeli navštívit svého synátora, který studuje v Kaoshungu a teď společně cestovali po Taiwanu.
Pak už jsem vyndal z brašen zimní rukavice a nadále v tričku a kraťasech se jal sjíždět dolů. Ještě v horní části mě čekal jeden kopeček, který zase nebyl moc příjemný, ale pak už dolů dolů dolů. Až zase kousek nad 2000 hranicí mě čekalo oněch 200výškových metrů vzhůru. Necítil jsem se úplně čerstvě, ale i tak pro mě byly rozhodně menším problémem, než 50výškových metrů tam nahoře.
Asi v 1800 metrech jsem zastavil a zjistil, že moje chlupy na rukách i nohách jsou pokryty docela hurbou vrstvou jinovatky. Tak jsem si radši na zbytek sjezdu vzal i mikinu a dlouhé kalhoty.
Cestou jsem ještě dvakrát potkal ony francouze a poradil jim, kam by se ještě mohli podívat.
Kolem šesté, kdy akorát začínala tma, jsem opouštěl Taroko. Po hlavní devítce už to za tmy nebyl problém. Před osmou večerní jsem byl doma.
Shrnutí: fajn vyjížďka, která mi ukázala, že jezdit potakovýchhle kopcích není jentak a před plánovaným výletem "přes tři taiwanské vrcholy" (plus mínus taková cesta jako dnes třikrát za sebou) bych měl ještě řádně potrénovat.
Trocha statistiky:
km: 243,57
čas: 13:30:17 (nahoru 8:46:00)
max. rychlost: 57,4 (nahoru 48,5)
průměr. rychlost: 18,035 (nahoru 13,9)